O FILMU ZEMSKÝ RÁJ TO NAPOHLED

http://www.bontonfilm.cz/zemsky-raj-to-na-pohled.html

 

Vilma Cibulková získala v Moskvě cenu za nejlepší herečku

26. června 2010  18:35

 

MOSKVA/PRAHA - Dvě ocenění si odnesla na 32. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Moskvě mrazivá komedie Zemský ráj to na pohled režisérky Ireny Pavláskové. Snímek zabodoval cenou za herecký výkon pro českou herečku Vilmu Cibulkovou, obdržel i cenu Mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI.

Film byl přijatý do hlavní soutěže, v níž jako předseda poroty zasedl francouzský režisér a producent Luc Besson. Hlavní ocenění moskevského festivalu, zlatý Svatý Georgij, patří snímku Bratr venezuelského režiséra Marcela Rasquina popisujícímu osudy dvou bratrů - hráčů fotbalu a jejich konfrontaci s realitou každodenního života.

Partnerem Cibulkové při přebírání ceny za nejlepší herecký výkon byl v mužské kategorii albánský herec Nik Xhelilaj, jenž porotu zaujal v německo-albánském snímku Albánec režiséra Johannese Nabera o osudech albánského mladíka v Německu. O obou hereckých cenách podle agentury ITAR-TASS porota rozhodla jednomyslně.

Cibulková: "Potěšilo mě, jak ožehavé téma publikum přijalo".
"Kdyby mi někdo před patnácti dvaceti lety řekl, že budu hrát ve filmu o sovětské okupaci mé vlastní země a že získám ocenění na moskevském filmovém festivalu, nevěřila bych", citovala ITAR-TASS Cibulkovou při přebírání ceny ve velkém sále předního moskevského kina Puškinskij.

"Mám dva pěkné pocity. Jeden pramení z toho, že to byl můj první takhle velký a významný festival. Nesmírně mě potěšilo i to, jak naše dost ožehavé téma přijalo mezinárodní i ruské publikum. Příběh filmu se totiž týká našich společných neslavných dějin - ruské invaze v srpnu 1968. Přesto tento příběh vzbudil u diváků velký zájem," řekla Cibulková.

 

recenze:

Zemskému ráji vládnou ženy

VOJTĚCH RYNDA, Lidové noviny

K dvacátému výročí listopadového převratu přichází do kin film, který od nadějí pražského jara sestupuje do té nejšedivější normalizace.

Irena Pavlásková si svým dvacet let starým vynikajícím debutem Čas sluhů dovolila pořádně rýpnout do tehdejšího totalitního režimu. Ten už v té době mlel z posledního, nikdo nicméně nemohl tušit, že se rozpadne tak rychle. Teď se Pavlásková filmem Zemský ráj to na pohled vrací v čase do dob po invazi vojsk Varšavské smlouvy, kdy se naopak věřilo, že taková mezinárodní drzost nemůže trvat dlouho, natož celá dvě desetiletí.

Film se rozkládá zhruba mezi srpnem 1968 a Chartou 77 a mezi každodenním životem v reálném socialismu a aktivitami disentu. Středobodem všeho je atraktivní Marta, která se stará nejen o své dvě dospívající dcery, ale do jisté míry právě i o zmíněné disidenty. Kdo může být dramatik Pavel? Scénář Terezy Boučkové je na první pohled autobiografický. Reálné postavy jsou v něm někdy zakamuflovány až dětinsky: kdo asi může být dramatik Pavel? Sem tam dojde k posunu (otec Boučkové Pavel Kohout se ve filmu jmenuje Petr Hána a není spisovatel, nýbrž herec), ale jinak se scénář dost důsledně drží faktů (sedí například i Hánův/Kohoutův rok narození).

Přestože Boučková svůj text označuje za „zcela subjektivní záznam paměti mého srdce se silnou tvůrčí licencí", zachycuje dané období tak, jak ho asi vnímala většina národa, a jde po jeho nejcharakterističtějších aspektech: ukazuje zoufalství z okupace, euforii po porážce SSSR na mistrovství světa v hokeji ve Stockholmu v roce 1969, vyhazovy z práce z politických důvodů, prasečí chování estébáků atd.

Nejsdělnější je film v detailech, které dokážou dobu přiblížit i tomu, kdo ji nezažil. Disident Pavel má neustále sbalenou aktovku s věcmi do vazby, protože nikdy neví, kdy ho zase seberou. „Co ty mně kurva tykáš?!" zařve odstavený režisér Kováč na svého nástupce, kterého sám předtím dvakrát vyhodil za neschopnost. Sousedka, která po invazi v domě sundávala jmenovky ze dveří, aby „nikoho nenašli", o pár let později s ohnutým hřbetem vyčítá chartistům, že si „hrají na hrdiny"...

Kam se odboj chodil najíst Zemský ráj to na pohled je spíš sledem epizod než souvislým příběhem. Absence výrazné ústřední linky nevadí: v tehdejším bezčasí se stejně nedalo nic moc dělat a silný jednotící prvek představuje Marta.

Právě pohled na disidentskou komunitu prostřednictvím „ženy externistky" je největším přínosem snímku. Aniž by jim film upíral zásluhy, nedívá se na disidenty jako na svaté obrázky a ukazuje je velmi realisticky jako lidi z masa a kostí. Hána tak vychází jako samolibý sobec a snob, Pavel jako roztomilý popleta a sukničkář, disent obecně coby parta podivínů, kteří se mimo jiné rádi nalévají vínem z litrovek. Žádných konspirací by tihle chlapíci nebyli schopní bez podpůrného systému žen, jako je Marta, které jim dokázaly podle potřeby být kuchařkami, chůvami, milenkami i bytnými. Ne náhodou jsou to právě ony, kdo ve filmu nakonec řeší problémy, ať už jde o ztracenou peněženku, nebo o poskytnutí místa ke konspirační schůzce.

Marta je hereckým triumfem Vilmy Cibulkové, která jí vdechla sílu, odhodlání, ironický odstup, pragmatismus i schopnost využívat ženské zbraně. S Terezou Voříškovou a Danou Markovou, které hrají Martiny dcery, tvoří neporazitelný tým. Vynikající jsou však i představitelé mužských rolí, zejména Ondřej Vetchý jako zasněný Pavel, Jan Hartl coby cholerik Kováč či Jiří Dvořák v roli blazeovaného Hány.

Zemský ráj to na pohled jde do kin s přívlastkem „mrazivá komedie", což je floskule evokující „smích skrz slzy". Pavláskové se však skutečně daří udržet film v tragikomické poloze bez toho, aby si pomáhala lacinou legrací nebo hrála příliš na city. V kolektivní kuchyňské scéně skvěle načasuje každou jízlivou repliku nebo ironický pohled, hádku ze žárlivosti natočí nečekaně drsně, vystihne i pocity z nechtěné vrženosti do normalizační existence, když se jedna z dcer kvůli otci nedostane na školu a musí pracovat v továrně.

Z nynější série filmů obracejících se za těžkými momenty českého 20. století je Zemský ráj to na pohled asi nejodlehčenější. Je to však poloha legitimní a Pavlásková s Boučkovou si ji obhájily.

                                                                             

 Zemský ráj to napohled pro chlípného disidenta

 Kamil Fila – Aktuálně.cz

Recenze - Čím více času uplynulo od pádu bývalého režimu, tím více se rozmlžují vzpomínky na velké dějinné události a překrývá je osobní paměť ponořená do tehdejší každodennosti. Alespoň tak se dá vstřícně interpretovat podoba nového českého snímku Zemský ráj to napohled, jejž napsala spisovatelka Tereza Boučková a natočila režisérka Irena Pavlásková.

Příběh soustředěný především na trojici hrdinek - matku se dvěma dospívajícími dcerami - pak už vyloženě svádí k nálepce „ženský film", což v sobě předem nese určité pejorativní předsudky. Ty se dají shrnout jako „nezájem o abstraktní politiku a ideje", a naopak „soustředění na osobní milostné vztahy". V důsledku toho se pak dá tvrdit, že podobnému dílu uniká, co bylo v minulosti to „podstatné" a zabývá se jen tím „marginálním".

Spor o zobrazování „velkých" a „malých" dějin, respektive jejich proporčnost a prolínání, se však pravděpodobně vždy zarazí na tom, kdo má jakou schopnost vcítění se, případně na tom, z jaké rodiny a generace pochází. Takže tato recenze může být vždy označena za názor příliš mladého muže, který nemá buňky na to pochopit ženskou duši.

Mám snad navštěvovat herecký kurzy?

Snad ale existuje cesta, jak popsat, v čem Zemský ráj to napohled zásadně selhává, a vyhnout se přitom obvinění „to jste nezažil, tak o tom nemůžete nic vědět". Předně, film je šíleně zahraný, tedy zahraný blbě na mnoho způsobů. Čeští herci pořád dominantně chápou herectví jako divadelní projev - což se zde asi nejvíc týká Vilmy Cibulkové a Miroslava Etzlera.

Když se Etzler coby buranský, neumělecky založený manžel ptá při hádce své manželky pracující u filmu „Mám snad navštěvovat nějaký herecký kurzy?", jako recenzent už jen hledám, jak udělat smajlíka, který zuřivě kýve hlavou. To vůbec není špatný nápad, Mirku! Ale hlavně, ať ten kurz nevede nikdo od divadla.

Jistě, vyznívá možná nepřiměřeně doporučovat přeškolení zavedeným charakterním hercům, kteří mají doma na poličce různé ceny, ale nemůžu si pomoct - divadelním herectvím nemyslím ani tak topornost, jako spíš přílišnou procítěnost a dávání (jinak technicky dokonale zvládnuté) emoce na odiv.

Pro pochopení tohoto filmu, jež mi nebylo dopřáno, je bohužel zásadní, jestli způsob hraní má nějaký význam pro to, jaké mají být postavy. Například naprosto nesnesitelný je projev Jiřího Dvořáka, který ovšem hraje divadelního herce. A ve chvíli, kdy je obklíčen Etzlerem a Cibulkovou, tak například není jasné, jestli Dvořák hraje herce, který i v civilu pateticky hraje jakousi roli, nebo jestli takhle pateticky hraje Dvořák sám od sebe.

Odstíny patetičnosti, exaltovanosti a hlavně naučenosti (jako když rocker dává příliš dlouhým sólem najevo, že umí hrát na kytaru) se u různých představitelů hlavních rolí totiž moc neliší. Nevyznívá pak ani, jestli Dvořákova postava Petra Hány - jenž je směsicí Pavla Landovského a Pavla Kohouta, otce autorky scénáře - má být ušlechtilý disident, nebo jen trapný pozér. Nepředpokládám sice úplně černobílé škatulkování, ale nevidím ani žádné jemnější nuance.

Jak Vetchý hraje Havla

Zásadní problém pro vnímání a přijímání filmu ale tvoří postava disidenta Jana Pavla, jehož hraje Ondřej Vetchý. Zde se snoubí několik věcí. Předně, čtenáři starší knihy Terezy Boučkové Indiánský běh, anebo jen čtenáři denního tisku, který přináší různé propagační materiály, už vědí, že Jan Pavel je jaksi, ehm, Václav Havel, že? A trochu taky Ludvík Vaculík, Jiří Gruša a další.

Při procesu sledování se pak diváci nesoustředí na nic jiného, než jak „Vetchý hraje Havla". Nikdy to není živoucí postava, ale jen - opět technicky zdařilá - nápodoba vnějších znaků určitých předobrazů. Vetchý už byl poněkolikáté přes svou fyzickou konstituci obsazen do protirole, kterou zvládne předvedením niterné plachosti, ale zradí ho vnějšek (viditelné to bylo třeba u Báječných let pod psa). Křehkému roztržitému intelektuálovi se zkrátka těžko zpod košile-dederonky mohou rýsovat tricepsy nadělané stovkami kliků.

Boučková jako scenáristka a přímá účastnice disidentského hnutí přitom má právo dělat si legraci z Havla, svého otce i jejich souputníků. A možná někoho méně zasvěceného do zákulisí disentu líčení jejich erotických eskapád pobouří nebo šokuje, ale o to tu vlastně nejde.

Opakuje se stále totéž - sledujeme herce a nikoli postavy. Dokonce i když žurnálově nalíčená Tereza Voříšková tlačí vozík, na němž rozváží gramofonové desky, není v tom už ani um, ale zkrátka tu hraje jen její krása, která ovšem vzhledem k příběhu a autobiografičnosti scénáře vyznívá falešně.

Vůbec na to, že Zemský ráj to napohled by měl být docela „mrazivý film", jehož hlavním přínosem je, že se bez příkras kouká nejen na oficiální stránku minulého režimu, ale i demytizuje disidentská subkultura, to všechno je až moc hezké. Údajně pečlivá rekonstrukce dobového oblečení, účesů či interiérů bytů vypadá spíš jako z reklamy na tehdejší dobu; asi tak jako na starou dobrou kofolu a totáč.

V čem spočívalo jádro odboje

 

Proti pracuje i hodně omezená práce s exteriéry. Najít v dnešní Praze dostatečně hnusné šedivé ulice není snadné a z jednotlivých záběrů je nepříjemně poznat, že se točilo jen v omezených výřezech bez svobodného pohybu kamery.

Někdy vznikají až bizarní situace, kdy to působí, že hromadné akce se konají jen tak někde na růžku ulice nebo průčelí jedné budovy. Takže někdo proběhne záběrem, něčím mává, a jakmile vypadne z rámu obrazu, cítíte, že mávat a křičet přestal.

A například scéna, kdy se hrdinové vracejí v srpnu z dovolené a na mostě potkají ruské tanky, vypadá naprosto nesmyslně: protože místo aby auto uhnulo do vedlejšího pruhu, kde je místa habaděj, začne zmateně couvat. (Prostě další typická "akčnost" českých filmů - jen, aby se něco dělo, i když se to dít nemusí.) Podobné realizační neobratnosti, za něž nemůže jinak vynikající kameraman Diviš Marek, jdou nejčastěji na vrub malému rozpočtu, který z filmu činí jen trochu dražší televizní inscenaci.

Je otázka, kolik vrstev různorodého přepisování přispělo k tomu, že se z děje vytratily historicky záchytné body. Pokud se na film dívá někdo z mladších ročníků nebo někdo ze zahraničí, ani nemá šanci pobrat, v čem spočívaly útrapy totality, a už vůbec ne, v čem spočívalo jádro odboje.

Boučková a Pavlásková ve snaze vyzdvihnout osobní osudy a vztahy, případně „ženskou zkušenost" oproti té „mužské", udělaly z disidentů a disidentek jen lidi, co pořádají mejdany a různě se potkávají v postelích. Z toho, co nabízí film, nijak nevyplývá, že ženy v disentu byly vůči mužům velmi rovnoprávné, ani to, že tu šlo o nějaké intelektuální úsilí, nebo že existovaly různé skupiny, jež byly v mnohém proti sobě.

Boučková a Pavlásková ve snaze vyzdvihnout osobní osudy a vztahy, případně ,,ženskou zkušenost" oproti té ,,mužské", udělaly z disidentů a disidentek jen lidi, co pořádají mejdany a různě se potkávají v postelích.

 

Jestli tímto dostávají idealizované představy o ušlechtilých disidentech na frak, je zcela nepodstatné vzhledem k tomu, že „druhá strana" zůstává primitivně jednostrunná. Takzvaní obyčejní lidé zde chtějí jen svůj klid, což je zosobněno v jedné postavě maloměšťácké sousedky, a všichni straničtí příslušníci režimu jsou prvoplánově zlí, slizcí a nechutní.

Že by i uvnitř oficiálních struktur existovaly různé názorové proudy, se tu nedozvíme. Mýtus abstraktního souboje dobra a zla zůstává zachován, akorát si už ani nejsme jistí, proč by ono dobro mělo být dobrem, nicméně bere se to automaticky.

Snad jediný dějinný paradox vtělený přímo do scénáře představuje píseň C'est la vie od Karla Gotta, kterou má tak rád Jan Pavel. Nečekané souznění disidentské a oficiální kultury aspoň na vlně jedné písně se však ozývá i v samotném snímku Zemský ráj to napohled. Z těžko přehledného klubka dějinných souvislostí si nakonec vybírá jen to, co pohodlně vyhovuje televiznímu formátu obrazovky a několika posledním milovníkům „českého kina".

Nejsem si jen jistý, že udělat z disidentů nové Bakaláře je způsob vyrovnání se s minulostí, který by nám umožnil ji lépe chápat.

 

Pohled do ložnice disentu

Snímek ZEMSKÝ RÁJ TO NAPOHLED se vrací do období normalizace

Darina Křivánková, Reflex

 

Mezi srpnem 1968 a podepisováním Charty 77 rozklenula svůj scénář spisovatelka Tereza Boučková. Hojně čerpala z vlastních zážitků, které v období normalizace nastřádala jako dospívající holka obklopená disidenty. Dogmaticky se nedržela skutečnosti, spíš ji využila jako studnici více či méně přesných vzpomínek, v níž podle libosti lovila. Jsou tu srpnové tanky, dilema, zda emigrovat, či nikoli, slavná hokejová porážka Rusáků, pronásledování estébáky, schůzky disidentů, zatýkání, vyhazovy z práce ... Kapitoly z dějepisu tu ovšem dostávají velmi osobní a konkrétní akcent - ideály tu narážejí na nástrahy normálního života.

V centru filmového vyprávění stojí stále pohledná a žádoucí Marta (Vilma Cibulková), matka dvou odrostlých dcer (Tereza Voříšková a Dana Marková). Jejím životem procházejí různí muži a ona je dokáže s roztomilou elegancí milovat - nejlépe všechny najednou: herec Petr (Jiří Dvořák), bývalý manžel a nevstřícný otec dcer, kutil a žárlivec Mirek (Miroslav Etzler), mladý kameraman Tomáš (Jan Zadražil) a elitní disident Jan Pavel (Ondřej Vetchý). Vztahy s muži determinuje aktuální politická situace, jako by mezi erotikou a politikou byla jen velmi tenká hranice. Právě prolínání osobní roviny a politiky tvoří nosnou osu filmu.

Dominantní je především komplikovaný vztah autorky s otcem, sobcem, jenž nedokázal milovat své děti, a přestože jeho politické postoje zásadním způsobem předurčily jejich životy, zaklínal se větou: "Necítím se zodpovědný za vaše problémy." Rozšafný, velkohubý frajer, který si potrpí na velká gesta, a hlavně si nechce zadat, ale pořád je to otec. Krutá a upřímná charakteristika.

Podobně otevřený pohled míří na disidenta Jana, poněkud roztržitého intelektuála propadajícího nekontrolovaným emocím a euforiím. Pokud si divák do křížovky nedosadí jméno Václava Havla, respektive Pavla Kohouta, nebude jeho zážitek - při nejlepší vůli - kompletní. Přestože konkrétní předobrazy postav nemají být rozhodující, nelze se od nich oprostit. Teprve s vědomím, "co je za tím", lze ve filmu náležitě číst.

Škoda že se text Terezy Boučkové nedočkal pečlivějšího a důslednějšího převedení na plátno. Režisérce Ireně Pavláskové jako by se vzpouzel a utíkal pod rukama. Došla k pouhé - byť vcelku sympatické - ilustraci, přitom scénář nabízel potenciál pro velmi silný film s množstvím emocionálních poloh. Podobně se ne vždycky daří zkrotit herecký ansámbl, jakkoli velmi kvalitní. Podařených scén, jako je například setkání dvou Martiných milenců v kuchyni nad plotnou, by se tu našlo mnohem víc, jen by bylo třeba vyhmátnout jejich podstatu a pointu. Často se běduje, že chybějí kvalitní scénáře, a když se tu jeden objeví, nezachází se s ním tak, jak by si zasloužil. Škoda.

 

Z dámských Pelíšků se vyklubala slušná komedie se striptýzem pro Havla

Mirka Spáčilová – MF Dnes

 

Není závratný, ale naštěstí ani trapný, což u filmu z prostředí disentu hrozilo dvojnásobnou ostudou. Z titulu Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled se vyloupla vcelku slušná komedie. Určitě je lepší než režisérčin předchozí bezobsažný Bestiář, i když má podobu spíše televizní, rytmus občas zadrhává a masové scény vypadají hodně prořídle, jako kdyby došly peníze na kompars. 

Zdá se, že Zemský ráj bude lahodit víc ženám než mužům; hrají se v něm totiž druhé Pelíšky, tentokrát na dámský způsob. Hrdinové sice bojují za svobodu, ovšem svobodymyslnost ve filmu promítají hlavně do vztahů, čímž ženy buď tiše trpí, nebo přijmou stejnou metodu, a hlavně na své partnery shlížejí s útrpnou ironií.

Byť jim autorka scénáře Tereza Boučková dala jiná jména, z výrazu a hlavně slovníku se dají dokonale odvodit: Pavel Kohout v podání Jiřího Dvořáka a hlavně Václav Havel, kterého Ondřej Vetchý hraje jako roztomilého popletu a lehce komického svůdníka.

Když Havel objasňuje, že své zálety před manželkou netají, protože "nechce žít ve lži", nebo si vyžádá domácí striptýz své milenky a jejích dcer, mramorové pomníky se hroutí a mnohý divák získá dojem, že celý disent byla vlastně jen hříšná Sodoma Gomorra.

Ale ruku na srdce, legendy polidští spíš milování než schůzování a pro plátno je rozhodně přitažlivější trio krásných, ztepilých, navíc výtečných hereček - Vilma Cibulková, Tereza Voříšková, Dana Marková - než rokující filozofové. Ale i na ně přijde řada, stejně jako na policisty, a tam už se film neubrání plochým karikaturám či pouhé trpné stafáži "hodných" i "zlých".

Najde se pár mrazivě silných míst, ale většinou se hraje komedie ryze rodinná až lehce rozverná. Bohužel ji v druhé půli naplno ovládne havlovská romance a do pozadí se dostanou ty, o nichž má Zemský ráj mluvit především: totiž obě sestry dospívající se sérií dočasných tatínků v bytě a policistů za dveřmi. Jejich vlastní lásky jako by nikoho nezajímaly, a to je škoda.

Film Zemský ráj to napohled: V Čechách se hlavně kecá a chlastá

Věra Míšková - Právo

Nový český film Zemský ráj to na pohled, který podle scénáře Terezy Boučkové natočila režisérka Irena Pavlásková a měl premiéru v den 20. výročí 17. listopadu 1989, se odehrává v prostředí českého disentu v sedmdesátých letech minulého století.

Boučková do filmu přenesla své tehdejší pocity dívky, která dospívala v zajetí soukromých karambolů rodičů i ve střetech s dobou, jež vešla do dějin pod názvem normalizace. Autorka tyto pocity nepřetvořila v dramaticky vystavěný příběh, ale shrnula jejich střípky do tvaru, který si neklade za cíl být objektivním, dokumentárním otiskem doby, ale spíše emocemi poznamenanou mozaikou vzpomínek.

A protože Boučková je dcerou spisovatele Pavla Kohouta, člověk jen trochu znalý reálií si za smyšlená jména postav bezděčně dosazuje konkrétní osoby. Některé jsou čitelné snadno, jiné asi jen pro plně zasvěcené.

Začátek 21. srpna 1968

Film začíná 21. srpna 1968, kdy se matka, její přítel a dvě dcery vracejí z dovolené přímo do náruče okupačních armád a zároveň se dozvídají, že otec rodiny, známý herec, se ve Vídni oženil se svou mladou milenkou.

Následující děj vychází z těchto dvou událostí a ilustruje „milníky“ následujícího desetiletí, jak si je Boučková uchovala v paměti: oslavíme hokejové vítězství českého týmu nad „sbornou“ v roce 1969, seznámíme se s Václavem Havlem, z televizního projevu ztroskotanci a samozvanci vytušíme vznik Charty 77, navštívíme disidentské večírky, střetneme se s Veřejnou i Státní bezpečností a pocítíme spolu s dívkou Gábinou důsledky prostého faktu, že je dcerou nepohodlného otce.

Vše jen v ilustračním provedení, takže nezasvěcený možná chvílemi nepochopí, co a proč se na plátně říká. Autobiografická postava Gábiny je ve filmu tou nejsilnější. Tereza Voříšková v ní podala nejlepší výkon své dosavadní kariéry a soudím, že i nejlepší výkon ze všech zúčastněných.

Gábina je milující, a přitom všemi zraňovaná statečná holka, která z přidrzlé žákyně, jež nesnáší tátovu světácky nafoukanou trapnou manželku, vyroste v sebevědomou mladou ženu, která ví, co chce a proč.

Voříšková dobře pochopila a vyjádřila největší konflikt své postavy: potřebu patřit k rodině a zároveň nechuť přistoupit na nespravedlnosti, jež z toho vyplývají. Nechuť, která se časem a událostmi proměňuje v jasný postoj… Ostatním postavám chybí nejen filmová motivace a přesvědčivost, ale hlavně akce.

Jeden z největších neduhů české filmové režie slaví triumf: o všem se jen kecá, takřka nic se neděje, nepočítáme-li milostné eskapády hlavní hrdinky Marty – exaltované ženy se zřetelným sklonem k hysterii v podání Vilmy Cibulkové.

Pokud přistoupíme na rčení, že papír (tedy i scénář) snese všechno, pak o plátně to rozhodně neplatí. A právě papírové věty, které zabíjely už předchozí Pavláskové Bestiář, škodí také jejímu novému filmu.

Striptýz je nejtrapnější scénou

Muži tu za mnoho nestojí. V Janu Pavlovi (shoda s papežovým jménem může být i náhodná) snadno poznáme Václava Havla. V podání Ondřeje Vetchého je to roztomile usměvavý nebo zas zádumčivě odhodlaný žvatlavý trumbera, jehož hlavní starostí je pití a ženské, o nichž ještě k tomu informuje manželku. „Umím totiž žít jen v pravdě,“ vysvětluje to své milé.

Striptýz Marty a jejích dcer, o který je požádá, patří k režijně nejtrapnějším scénám filmu.
V herci Petrovi poznáme podle rodinných vazeb Pavla Kohouta, kterého Jiří Dvořák hraje jako mimořádně nepříjemnou karikaturu otce, jenž nemůže jinak než jít za hlasem svého srdce.

Ostatní jsou i jako filmové postavy méně čitelní, prostě partička lidí, kteří u vína žvaní o tom, že je třeba bojovat, ale zda a jak to dělají, se nikdy nedozvíme. Jisté je jen to, že si k tomu soustavně pouštějí Karla Gotta.

 

  

Toporný ráj

Magdalena Čechlovská  Hospodářské noviny

Zemský ráj to napohled: Místo "dobového" filmu jen teze.

Načasovat premiéru českého filmu na dvacáté výročí sametové revoluce, to chce hodně velké sebevědomí. V případě snímku režisérky Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled se ale ten nápad zdál být výstižný. "Mrazivá komedie" ze sedmdesátých let o jedné disidentské rodince, napsaná chartistkou, (sebe)ironickou spisovatelkou Terezou Boučkovou, na tom přece musí něco být.

Velká očekávání ale často rodí velká zklamání. Atraktivní, na prožité zkušenosti vystavěný příběh vycházející z knihy Indiánský běh je ve filmové podobě toporný, protivně strojený, bez humoru a energie. Naopak energii ubírá, protože divák se (aspoň ze začátku) snaží retušovat nejkřiklavější momenty, kdy hercům něco nejde do pusy, hraná situace je nevěrohodná, často hloupě stereotypní a doslovná, a všecko to tak nějak vyskakuje z role.

Překvapení s okupanty

První malé drama nastane, když se rodinka vrací z dovolené a uprostřed noci natrefí na pražském mostě na kolonu okupantských tanků. Valící se kolosy spatří nepochopitelně až na poslední chvíli, a tak začne zběsilé couvání, při kterém se posádka v autě málem pomlátí. Má to být předzvěst zásadního konfliktu, kolize lidských červíčků s nadosobním balvanem valících se dějin. Zůstává ale jen u tezí.

Tření mezi politickým a osobním tady nejiskří. Emoce, které film probouzí, pocházejí odjinud. "Podepsala jsem chartu," prohlásí dospívající Gábina a z jejího plačtivého smíchu naskakuje husí kůže - ale jen proto, co si divák prožil, nebo co vyčetl jinde. Film zobrazuje střet s totalitou příliš ploše, schematicky. Sám nic originálního nepřidává.

Esenbáci, tajní i přitakávači režimu jsou tupí, bezohlední, ale mocní hlupáci, před kterými se dospělí třesou a puberťačky jsou na ně drzé. Místo slibného příběhu o tom, jak se z matky a dvou dcer stanou disidentky, se nakonec z filmu vyklubou nepříliš vydařené portréty - někdy spíš karikatury - chartistů a lidí z opozice. Filmaři se příliš nesnažili reálné postavy "zbeletrizovat", tedy je pro film zvěrohodnit, dát jim víc než jednu polohu.

V pravdě - s nevěrami

Nejhůř dopadl otec dcer, slavný herec, který rodinu opustil už před lety - alias spisovatel Pavel Kohout, otec Terezy Boučkové. "Chci vám říct, že se necítím zodpovědný za vaše potíže," prkenně deklamuje herec Jiří Dvořák ve scéně, kdy se otec přijde rozloučit s bývalou ženou a dcerami před svou emigrací.

Vědomě pikantní je postava roztržitého disidenta, spisovatele Jana Pavla, který "nechce žít ve lži", a proto říká své manželce o všech svých záletech. Ondřej Vetchý hraje "Václava Havla" jako výřečného a prachatého milovníka, který zbožňuje jednu písničku Karla Gotta. Tezovitost filmu korunuje i velmi špatná výprava (davové scény z demonstrace supluje hrstka maniakálně poskakujících statistů) a afektované herectví (kromě Dvořáka jím vyniká hlavně Miroslav Etzler a Barbora Seidlová).

Není divu, že největším požitkem z filmu jsou smyslně přivírané oči pod vysoko vytaženým obočím Vilmy Cibulkové. Asi to odkoukala od Marlene Dietrich.

  

 

 

Zemský ráj to napohled: poctivá návštěva u disidentů

Jana Podskalská – Deník cz.

 Scénář Terezy Boučkové Zemský ráj to napohled urazil notný kus cesty, než se dostal k režisérce Ireně Pavláskové. Ne vždy našla autorka stejnou řeč s režiséry, složitě se sháněly peníze, cukal se státní fond pro kinematografii. Je to až příznačné: pro řadu námětů spíchnutých horkou jehlou se najdou peníze bleskově, když se ale objeví projekt stavící na autenticitě a mapující klíčový úsek naší nedávné historie, jako by se producenti ošívali.

S prominutím, ani ekonomická krize a argumenty, že diváci se chtějí hlavně bavit, není omluvou. V případě Boučkové scénáře navíc opravdu nejde o „těžký“ film, díky autorčině smyslu pro sebeironii nabízí Zemský ráj vcelku zábavný pohled do domácnosti disidentů, neopomíjí ale podstatu: v jak nervních podmínkách a nejisté existenční situaci tito lidé žili.

Vcelku zábavný pohled, nepomíjející tvrdou realitu

Autorky vypráví příběh tří žen v jakémsi oblouku, jenž míří od idyličnosti k tvrdé normalizaci – začínají u nevinné dovolené s vykradeným autem v Chorvatsku, končí se stejnou „posádkou“ a vozem u zdi věznice. Hlavní hrdinkou je Marta, žena se smyslem pro humor a pravdu, ochotná užívat života, i když chlapská opora není zrovna po ruce. S dvěma dcerami vede domácnost, kde se střídají potenciální partneři a otcové, zatímco exmanžel, herec Hána žije s jinou partnerkou a zodpovědný, charakterní otec z něj zrovna není…

Malé příběhy na pozadí „velké“ doby

Autorky líčí hrdinky na pozadí doby, jež se čím dál víc hrotí – od žertovných momentů (hysterický režisér v podání Jana Hartla, scéna s televizní anténou, půvabné setkání dvou Martiných ctitelů v jedné kuchyni) až k vážnější poloze (častější přepadovky tajných, Gábinin pád ve škole, finální Janovo uvěznění). Křehké chvilky (něžný dámský striptýz) střídají mrazivé momenty (setkání s tankem). Až k hořkému závěru, kdy se k oknům věznice nese melodie Martiny a Janovy společné písně C´est la vie pouštěné z reproduktorů u auta.

Výborný scénář Terezy Boučkové

Velkým kladem je scénář, z něhož je znát autorčina zkušenost, kterou jako dcera disidenta prošla. Díky citlivé režii Ireny Pavláskové přivádí na plátno lidsky velmi sympatické a uvěřitelné typy – živočišnou, vnitřně silnou Martu, její rozdílně revoltující dcery (znechucenou Majdu a naopak Gábinu visící na otci), změkčilého intelektuála Hánu, žárlivého samce Mirka, praktičností a věrností nezatíženého Jana… Zasvěcení tuší, kdo je za tvářemi Ondřeje Vetchého (autorka přiznává směsici Václava Havla a Ludvíka Vaculíka) nebo Jiřího Dvořáka (autorčin otec Pavel Kohout), ti se budou asi bavit nejlépe. Poklona patří i výpravě, kostýmům a hudbě Jiřího Chlumeckého – které dobovce dávají tu správnou šťávu.

Najdou se asi ti, kteří Zemskému ráji vyčtou jeho humor a budou brát Boučkové a Pavláskové pohled za zlehčující. Pro dnešní diváky je ale Zemský ráj vysloveně šťastným počinem – protože má díky této hořko-humorné rovině šanci oslovit co nejvíce věkových skupin. Asi jen disidenti ví, že se i v době represí totiž mohl člověk bavit a smát.

 

Když jste v háji v zemském ráji

 Jana Benediktová ČT 24

Praha – Za Zemský ráj to napohled si Tereza Boučková odnesla v roce 2006 cenu Sazky pro nejlepší nerealizovaný scénář. A dlouho to vypadalo, že scénář – peripetie jeho vzniku popisuje Boučková ve své poslední, deníkové (a skvělé) knize Rok kohouta – nerealizovaný také zůstane. Snímek v režii Ireny Pavláskové se ale premiéry přece jen dočkal - 17. listopadu. Těžko hledat lepší než toto sametové datum pro film s podtitulem "mrazivá komedie o tom, jak se dalo žít v 70. letech a zároveň se nenechat zmrazit".

Pavel a Havel

Boučková chtěla původně napsat scénář podle své knižní prvotiny Indiánský běh (1991, Cena Jiřího Ortena), ale i když ze záměru sešlo, autobiografické stopy jsou ve filmu stejně jako v knize neindiánsky patrné. Spisovatelka přiznává, že při psaní Zemského ráje čerpala ze své prvotiny, vzpomínek a zkušeností, mlhavě se ale tváří na dohady, která filmová postava je kým ve skutečnosti: "Myslím, že film funguje i bez výkladu doby a poukazování na konkrétní lidi, živé předobrazy. A jestli si chce divák nutně někoho dosadit? Ať dosazuje, ať hádá, ať si je jistý, ať to všechno ví anebo ať se splete..."

A každý, kdo je jen trochu obeznámený s životopisem a knihopisem Terezy Boučkové, dcery spisovatele Pavla Kohouta (na zdůrazňování otcovského genu je právem trochu alergická), hádat dozajista bude. Ani nemusí mít příliš fištróna, aby v postavě Gábiny odkryl Terezu Boučkovou, v Gábinině otci Petru Hánovi Pavla Kohouta a v případě Jana Pavla se nenechal zmást zavádějícím odkazem k Vatikánu a vzpomněl si na jednoho disidenta-dramatika atd.

Život je nespravedlivý... a ty se s ním musíš poprat

Zemský ráj to napohled zachycuje časový úsek zhruba desetiletí od srpnové noci 1968 až po vznik Charty 77. "Každý, kdo prožil dobu po roce 68, tu hlubokou beznaděj, která vypadala, že tu bude navěky, si v tom filmu jistě najde momenty, které budou s jeho životem silně rezonovat," domnívá se Boučková, "zoufalství z okupace, šílenou radost, když jsme porazili Rusy při hokeji, vyhazovy z práce, mstu režimu na dětech, ale i manželské a partnerské sbližování, hádky, rozchody..."

Život Marty (Vilma Cibulková) a jejích dvou dospívajících dcer Majdy (filmově neokoukaná Dana Marková) a Gábiny (okoukanější Tereza Voříšková) se po srpnu 1968 čím dál tím víc propojuje s životem Martinina bývalého manžela, herce Petra Hány (Jiří Dvořák). Ať chtějí, nebo nechtějí.

Velké dějiny formují ty malé a důsledky Petrova rozhodování dopadají i na jeho bývalou rodinu. Když po srpnové okupaci začnou ledy opět přituhovat, vyhodí Petra z divadla, Martu uklidí do archivu a Gábina místo na gymnázium nastoupí do továrny na gramodesky (na což ji Petr otcovsky řekne: Život je nespravedlivý a ty se s ním musíš poprat, stejně jako já).

Marta i její dcery se postupně zapojují do Petrova undergroundového světa, účastní se bytových schůzí a zvykají si na policejní špehování. Marta se seznámí s Janem Pavlem (Ondřej Vetchý), "bublajícím hrncem rozpáleným mužskou touhou", který "nechce žít ve lži", a proto Martě představí i svou ženu. Martin milostný život má vůbec ve filmu nemalý prostor – divák se kromě Jana seznámí ještě s Mirkem (Miroslav Etzler s knírkem, za který by se nemusel stydět žádný kartáč) a kameramanem Tomášem (Jan Zadražil). Gábina i Majda berou střídání "tatínků" překvapivě poměrně s klidem, dokonce se nebrání splnit Janovi jedno tajné přání...

Černí a bílí

V souladu s žánrem "mrazivá komedie" zachycuje film dramatické události často s humorem a ironií, včetně zobrazení postav. "Snažila jsem se o určitou vyváženost, protože lidé, kteří se postavili na odpor proti režimu, se většinou idealizují. Jsou to takové bílé figury, zatímco estébáci nebo fízlové ty špatné. Snažila jsem se, aby mí hrdinové byli z masa a kostí, aby měli své velké chvíle, ale i slabé a trapné momenty, protože nikdo není profesionální světec," vysvětluje Boučková.

Zemský ráj to napohled podle ní připomíná, jaké drobné i velké nespravedlnosti se za komunistického režimu děly a jak málo stačilo, aby se obyčejný člověk zamotal do dějin a stal se jejich hrdinou. "Jsem ráda, že právě k výročí pádu totality vznikl tenhle lidský, osobní film," dodává.

 

 

 

Jak se dovádělo v českém disentu

 

Irena Hejdová, Týden

 

Úskalí natáčení filmů podle skutečných událostí je v tom, že skutečnost většinou zdaleka není tak dramatická, jak film vyžaduje.

Je třeba jí vypomoci, vycpat potřebnou dávkou akčních scén i romantiky, přikrášlit krásu žen a zesílit charisma mužů a pak jen doufat, že se nenajde příliš šťouralů, kteří začnou dané dílo kritizovat za to, že skutečnosti je příliš vzdálené, anebo se jí naopak podobá až příliš a chybí mu odstup. Ještě větší úskalí nastává v případě, kdy základem filmu jsou události významné a všeobecně známé a shodně i jejich hrdinové jsou čímsi jako veřejným majetkem, který patří nikomu a všem. A všichni mají pocit, že o nich všechno vědí. Těžký je úděl autorů takových filmů, o čemž se aktuálně přesvědčují i scenáristka Tereza Boučková a režisérka Irena Pavlásková v případě svého společného díla Zemský ráj to napohled.

Další nový tatínek

Cenou Sazky oceněný scénář napsala Boučková na motivy vlastní novely Indiánský běh (1991), v níž se vrací ke svému dospívání za tuhé normalizace s traumatem dcery slavného, veřejně činného spisovatele (Pavla Kohouta), který navíc o ni nejeví příliš zájmu. Boučková dlouho pro film nemohla najít režiséra (popis onoho hledání je významnou součástí jejího loňského románu Rok kohouta), až se scénáře ujal producent Viktor Schwarcz, Česká televize a režisérka Irena Pavlásková. Ta se tak po kritizovaném Bestiáři vrátila k tematicky obsažnější látce, která navíc aspirovala na titul oněch českých Životů těch druhých, přelomového filmu, v němž se domácí film vyrovná se socialistickou minulostí.
Nestalo se. Přes veškerou snahu právě pečlivé úsilí o výpověď o naší minulosti filmu škodí. Původní scénář Boučkové, zaměřený především na osobní příběhy postav v nejisté době, na trpné ženské přihlížení mužským politickým hrám, ve filmu prošel zásadní proměnou. Posílena byla právě vazba k realitě - příběh dvou dospívajících dívek, které ve filmu promiskuitní matka zásobuje novými a novými tatínky z okruhu českého disentu, tak přímo vybízí diváky, aby hledali (a hladce našli), o kom je vlastně řeč. Pomrkávání vede až k tomu, že představitel hrdinčina otce žije v bytě s fotografií Pavla Kohouta na zdi, představitel roztržitého dramatika pak zásobuje Martu mnoha a mnoha dopisy s charakteristickým havlovským srdíčkem. Konkrétní vazby na realitu téma zbytečně bulvarizují, kromě nich navíc Zemskému ráji chybí dějová konzistence a skutečně zajímavá osobní témata - vztah Gábiny k otci, který o ni nejeví zájem, Janovo kolísání mezi Martou a Emou, názor dcer na promiskuitu jejich matky - přehlíží či odsouvá do pozadí. Rozpadá se tak do řetězce často hluchých epizod o tom, jak se žilo, pilo a souložilo v českém disentu. V mnoha scénách jen přešlapuje na místě a není jasné, kam vlastně směřuje; snaží se vypovídat o mnoha aspektech oné doby a ve výsledku neřekne nic smysluplného ani o jediném.

Srdíčka místo dramat

Pavláskové přitom nelze vyčítat, že se nesnažila. Například výprava filmu je na české poměry výjimečně pečlivá, ožívají tu typické exteriéry i interiéry oné doby, dotažené jsou kostýmy, líčení i detaily zařízení bytů i kanceláří. V nich se ovšem pohybují herci, kteří své angažmá ve filmu často pojali spíše jako exhibici a jejich herecké výkony se pohybují leckdy až na hraně karikatury a dramatické scény sklouzávají k hysterii. Neplatí to snad jen o Ondřeji Vetchém, který v roli roztržitého havlovského dramatika předvádí jeden z nejlepších výkonů své kariéry.
Boučkové scénář navíc na postavy disentu nepohlíží příliš laskavě. Autorka je ve svém příběhu příliš osobně zainteresovaná, než aby dokázala odhodit dávná pnutí za hlavu a budovat hrdiny jako nečernobílé, dramatické postavy. Pavláskové zase chybí dostatek empatie na to, aby jim dala potřebnou motivaci - a tak se po většinu dvouhodinového filmu hrdinové zmítají, aniž mají jasný cíl svého snažení (či vůbec nějaký cíl). Možná by bylo lepší hodit realitu za hlavu - a dostat tak do filmu místo havlovských srdíček trochu více skutečné atmosféry a dramat té doby. A pak teprve by přišlo ono tak vzývané vyrovnání s minulostí, o katarzi nemluvě.