Rok kohouta

 

! PRODÁNO VÍCE NEŽ 50 000 VÝTISKŮ !

rozhovor o Roku kohouta - Čtenářský deník v České televizi:

http://www.ceskatelevize.cz/program/10266693331-22.02.2010-16:10-2-ctenarsky-denik-tereza-bouckova-rok-kohouta.html?online=1

 

NOVÝ PROSTOR

Tereza Marečková: Kohoutí zápasy

 

Konečně kniha, kterou nemožno odložit , dokonce ani po jejím dočtení. Konečně text nezkrotně se valící a zahlcující, tak rychle spolykaný i přesto , jak moc pálí. Neskutečně skutečné deníky mají sílu antického dramatu, které díky autorčinu vytrvalému boji zasmysluplnost žití snad dojde katarze .

 

O bázeň a soucit, které Aristoteles ve své Poetice vyzdvihoval, tu běží především. Bázeň člověka varuje a dává mu pokoru, soucit ho probouzí a očišťuje. Proč také jinak číst něčí deník a vhlížet mu do soukromí. Proč se nechat rozplakat a rozesmávat žitím, ale především postojem k němu, které se mě (mám chuť napsat bohudíky?) zdánlivě netýká. Tereza Boučková nám nabízí svůj příběh otevřeně a nadto – použiji ten subjektivní výraz – krásně a s tvarujícím nadhledem, protože múzicky i v tak těžkých chvílích. V domě jejího deníku je mnoho obyvatel, mnoho pater a zákoutí. Některá další ještě tušíme z předchozích děl, ať už z novely Indiánský běh nebo fejetonů sebraných například do knihy Jen tak si trochu s(ch)nít a dalších. Vedle ní se po tomto domě pohybují synové – Matěj, Lukáš a Patrik, dva z nich adoptovaní. Manžel Marek, máma, táta, a co je důležité, mnoho přátel z tvůrčích nebo jinak vnitřně spřízněných oblastí, kteří určitě značnou měrou spoluvytváří bohatství a pevnost zapisované architektury.

 

Architektura vlastního příběhu

 

Proč si také nepřiznat, že o hlavním a příběhonosném „problému“ autorky se obecně jaksi ví, že byla svého času vláčena nejedním médiem. Nejspíš se totiž svým životem dotkla tabu, jehož obsah neradno překračovat a hlavně nahlas popisovat. Jenže Boučková se nahlas vyjadřuje nejspíš co je živa, a ať už se věc týká podpisu Charty nebo adopce romských dětí, nebere si na pomoc slovník korektních a přípustných slov či postojů. Není tedy Rok kohouta vlastně jen rozvedením mediálních přestřelek, jehož vydáním se  chce obhájit před mnohými kritiky, což si usnadňuje tím, že se ptá sama sebe a jiným nedá prostor? Dle mého názoru ani v náznaku.

Vedle rodinného a partnerského života je silnou linkou v textu také tvůrčí tápání a lopocení, sousedské soužití v maličké obci za Prahou, rafinovaně tkané téma ženství a lásky – jejich vášnivé prožívání, strach o jejich životnost – a nad tím vším nezdolné hledání posledních křemínků naděje ve všech těchto oblastech. K tomu ovšem v žádném případě nepoužívá patos svádějící k sebelítosti, ale jednoduše nadhled a vtip. Ten je její nejsilnější zbraní. Humor dovoluje nalézt odstup a nahlédnout vlastní pozici z výšky souvislostí. Ve vší bídě a vyčerpanosti deníkový záznam pointuje, formuje ho do gradujících minifejetonů.

Vytváří ze změti zážitků součásti vyššího celku příběhu, aby jim dala řád, nebo je z něj vyloučila. Umí vnímat prostor svého domu jako architekt a ne jen jako jeho uživatel.

 

Bez štítu lhostejnosti

 

Celý text začíná smrtí a končí jejím odvěkým opakem. Rozjitřený a hutný život autorky a jejích blízkých je dán také jejím vnitřním nastavením – chybí jí totiž obraný mechanismus lhostejnosti, ať už se jedná o politiku, neposekané obecní pozemky nebo nechtěné děti a zemětřesení v Asii. Vše zuřivě vnímá a skládá do slov, která jí pomáhají se nezbláznit a odpoutat se od nánosů bezmoci, vrstvících se den co den. Když se k této intenzitě prožívání ještě přidá upřímnost, je hned zřejmé, proč je Tereza Boučková za své výroky tak často odmítána, ale i to, proč se v nich místy dopouští toho, co by jedni nazvali přesným a odvážným pojmenováním, a druzí neopodstatněným a hysterickým zobecňováním.

K nejsilnějším tématickým linkám textu patří hledání souvislostí mezi životní náplní do katolicismu zblázněného rodinného známého, postávajícího s transparenty před porodnicí na protest proti potratům a životní cestou nechtěných dětí, které se pak ocitají v kojeneckých ústavech, děcácích nebo s největším štěstím v náhradních rodinách. Nad tímto rozporným tématem zůstává rozum stát. Tereza Boučková ho žije. Podává nám o něm čtivou a ne příliš útěšnou zprávu. Ale přesto, tak jak to v antických dramatech bývá, její text ve své podstatě pozvedá člověka.

 

 

19.6.2008  Reflex

KATEŘINA KADLECOVÁ: Do černého

„Jsi nesnášenlivá, věčně podrážděná, hysterická kráva!“ Tohle řval na Terezu Boučkovou její muž, můžeme-li považovat deníkovou prózu Rok kohouta za zcela autentickou. A podobné lichotky na ni bude ještě nějakou dobu řvát i spousta čtenářů on-line diskusí u článků a rozhovorů, v nichž je nemilosrdně roztínán gordický uzel na životě dcery komunisty-nekomunisty, spisovatele a dramatika Pavla Kohouta. O jejím novém autobiografi ckém románu se bude dlouho mluvit nejen v kulturních kruzích – nehledě na to, že Rok kohouta je výborně napsaný příběh plný vnitřní dynamiky, vášní a lákavých detektivních pátraček pro zasvěcené, jde v něm navíc o politická a společenská tabu. Prozaička, scenáristka a publicistka Boučková adoptovala dvě děti a ony se nevyvedly. Zničily zbytku rodiny téměř dvacet let žití (zatím). Shodou okolností to byly děti romské – a na to nepoučená veřejnost reaguje tak, že Boučkovou označuje za rasistku a špatnou matku. Neprávem. Mají před sebou „jen“ ženu, která po pravdě píše o tom, co v posledních letech tak hluboce prožívá. Všednodenní, ale zničující problémy jednoho roku svého života popisuje bez pompy, stejně jako ve všech předchozích prózách je odvážně osobní a nikoho nešetří, nejméně sebe. Nezvládnutelný prostřední syn krade a fetuje a nejstarší je na tom podobně, manželství občas nestojí za nic, k srdci „zapouzdřeného“ otce nelze proniknout ani skrz psaní, blížící se menopauza není žádná slast. A tvůrčí krize v závěsu s naprostým vyčerpáním klepou na víčka už od rána. Z problematického vztahu k otci se ve svém prvním a už ceněném Indiánském běhu nevypsala, problémy synů se po dokončení scénáře k dobrému filmu Zdeňka Tyce Smradi také nezlepšily. Může vůbec být cesta cílem? Zbylo už jen pár přátel, kteří snesou její morální zásady, její ironičnost, její izolaci v chatové osadě, daleko od pražského hlučícího davu. Rok kohouta je a není jako Český snář Ludvíka Vaculíka, snad jediný kvalitou srovnatelný český deníkový román posledních dekád. Stejně jako Vaculík je Boučková zoon politikon, dokumentárně ukazuje kořeny své situace v mravním bahýnku české stoky, na pozadí „velkých“ veřejných událostí staví kontrastující zážitky osobní. Také ona užívá pseudonymů, i když už se nemusí bát, že by její doznání poslala pár přátel za mříže (jak se v letech 1979 a 1980 nepříliš bál Vaculík), a oba shodně psychoterapeuticky píší o svých snech. Zatímco on připsal svůj opus Kolářovi, ona filmovému historikovi a novináři A. J. Liehmovi, který ji k myšlence psát si deník přivedl. Mimochodem, právě Kolář ve svém deníku Přestupný rok píše, že „deník je podmíněn nespokojeností s veřejným traktováním skutečnosti“; Boučková je však nespokojena především se skutečností svou tak, jak ji vidí ona. Na rozdíl od Vaculíka se nestaví na morální piedestal a neustále pochybuje; také míra stylizace je jistě menší. I když Boučková píše o svých scenáristických prohrách a slepých mapách tvorby, nakonec cenu za nejlepší nerealizovaný scénář s pracovním názvem Zemský ráj to na pohled dostává, i když ne v Roce kohouta. Osvěžující prvky „psaní filmu“ využívá ostatně i v něm: rychlé střídání scén, podrobné popisy lokací nahrazující vizuální stránku, úderné dialogy, pádné pointy, krátké věty, nespisovnost, opravdovost. Přes všechnu formální rozvolněnost máme na konci knížky katarzní pocit, že kruh byl uzavřen – příběh začínající smrtí tchána končí narozením vnučky. Rok kohouta by v lékárně měli dostávat na předpis všichni ti, kdo trpí představou, že se jim nevede dobře nebo že jsou nepochopeni. Může být i hůř..

 

 

15.5.2008  Tvar

Pavel Janoušek

Nejnovější kniha Terezy Boučkové – a řekněme hned na začátku kniha literárně pozoruhodná – tematicky navazuje na autorčiny starší práce, zejména na Indiánský běh a scénář k filmu Smradi. Typově jde o oblíbený žánr spisovatelského deníku tak, jak jej v exemplární podobě reprezentuje Vaculíkův Český snář, případně tak, jak se o něj později v knize Báječný rok pokusil například Michal Viewegh. „Nejde-li ti psát, piš alespoň jeden rok o svém životě a o tom, že ti nejde psát,“ zní obvyklá výchozí instrukce, která určuje vznik takovýchto děl. K jejich pravidelně se opakujícím rysům pak patří: – prezentace textu jako pravdivé zpovědi, tj. taková její stylizace, které maximálně ruší rozdíl mezi autorem (autorkou) jako fyzickou osobou a interním autorským subjektem textu, – soustředění se na problematiku osobního každodenního života v rodině i umělecké tvorbě, – snaha upřímně prezentovat i skrytou podobu sebe sama, včetně například jinak utajovaných emocí či snů, – reflexe partnerských a mileneckých vztahů, jakož i vztahů k rodičům a dětem, – popis osobních a pracovních, přátelských i kolizních kontaktů s dalšími lidmi, ať již s kamarády, sousedy nebo spolupracovníky (nejednou spjatými s tzv. uměleckými kruhy), – úvahy o společenské a politické situaci, – úvahy o umělecké tvorbě, obvykle motivované četbou či dnes častěji sledováním filmů, – vylíčení vlastních tvůrčích aktivit, jakož i potíží, které přináší snaha prosadit se, tedy vydat knihu a natočit film. Umělecký úspěch takovýchto próz přitom závisí na dvou předpokladech. Autor (autorka) musí být spisovatel, který život neopisuje, ale je zajímavou osobností schopnou bez sebeklamu v proudu všednosti vnímat to podstatné a skrze adekvátní jazykový tvar vyslovit autentické. Stejně významný podíl na výsledku má však i rovina tematická, tedy to, zda daný autor (autorka) skutečně žije natolik zajímavý život, aby bylo o čem psát a jeho promluva se neutápěla v banalitě všednodenního pinožení. Vše, co jsme dosud napsali, pro Boučkové prózu beze zbytku platí. Autorka se v ní prostřednictvím vypravěčky přesvědčivě prezentuje jako zajímavá osobnost na sklonu čtvrté desítky let, jako matka a manželka ve vztahu podléhajícím zevšednění, jako žena nemocná i zamilovaná, jejíž jeden rok života je přesně zasazen do času a prostoru teď a tady (počínaje 2. srpnem 2005). Sama sebe představuje také jako příslušnici oné části vlastní generace, jejíž názory jsou dodnes spjaty s disentem a jeho vzdorem vůči komunistickému režimu, ale také jako tvůrkyni, která v současném uměleckém provozu pro sebe s obtížemi hledá místo a tvrdohlavě touží prosadit svůj filmový scénář, respektive sama podle něho natočit vlastní film, a to přesně v té podobě, v jaké ho chce mít. Tereza Boučková tu se značnou dávkou hodnověrnosti popisuje svůj život kdesi na samotě, ale také své kontakty a schůzky s lidmi známými a slavnými. Prostřednictvím zajímavých historek nahlíží do zákulisí uměleckého dění, na rozdíl od jiných však nechce těžit z atraktivity celebrit: dokumentární povahu vyprávění zčásti potlačuje tím, že mnohé postavy pojmenovává jejich profesí, případně jim dává jiná jména, než nosí jejich předobrazy. Přesto ale o nich podává dostatek informací, aby jen trochu zvídavý čtenář pocítil potřebu její šifry rozklíčovávat – neumím ovšem odpovědět na otázku, jak ji budou číst ti, kterým znalost kontextu chybí a za jmény tudíž nevnímají konkrétní lidi. Nicméně věřím, že ani toto životnost knihy Terezy Boučkové neohrozí, neboť vlastní těžiště této prózy je přece jen někde úplně jinde. Jestliže totiž tato próza v něčem překračuje standard obdobných spisovatelských autobiografických deníků, tak je to v tom, že je dána zvláštní, neobvyklou situací, v níž ji autorka psala a již do své literární zpovědi naplno promítla. Klíčovým a čtenářsky velmi atraktivním tématem její knihy je totiž těžká rodinná, osobní a hodnotová krize, kterou vypravěčka a její manžel prožívají tváří v tvář totální společenské nepřizpůsobivosti svých adoptivních synů. Autorka přesvědčivě vykresluje krutou zkušenost matky rodiny, která kdysi s dobrým úmyslem přijala za své dvě malé děti z jiného, romského, etnika, nyní se však dostává do pasti: víra v možnosti výchovy a ve význam pozitivních vzorů se ukazuje zcela lichá a jí nezbývá než pozorovat, jak u obou synů nad výchovou vítězí citová nedostatečnost, genetická výbava a neschopnost rozlišit dobré a špatné. Kniha Boučkové je svědectvím o složitém vnitřním zápase, kterým prochází ta, která se snažila dávat lásku, a nyní se složitě probírá k poznání, že ji za to nečeká odměna, ale trest. Navzdory složitě vybojovávaným nadějím znovu a znovu přicházející zklamání ji přivádějí až do těžkých depresí a ke ztrátě chuti žít. A je to jen nutnost zachovat sebe sama a vlastní integritu, co ji nakonec přivádí k rozhodnutí, že musí ty, kterým chtěla pomoci, ponechat vlastnímu osudu a volbě, ale i k velkým pochybám o samotném smyslu svých činů, o smyslu podobných adopcí. K pochybám o to drásavějším, že otázky, ke kterým dospívá, neumí při svém programovém odmítání jakýchkoliv forem rasismu řešit podle jednoduchých schémat. Nikoli náhodou je tak próza Boučkové přímou a tematizovanou polemikou s dezinterpretací vlastních názorů tak, jak je v tisku a na internetu vyvolalo její interview pro nejmenovaný ženský časopis (Marianne), a také s tím, jak na něj reagoval nejmenovaný přítel spisovatel (Jáchym Topol v Reflexu). Empirie je tu autorkou postavena proti modelovým tezím: její osobní prožitek, věcnost faktů a z nich odvozené poznání tu jsou konfrontovány s požadavky politické korektnosti, které se ve jménu naplnění ideálu brání zevšeobecňování jednotlivostí, ale i s pragmatickými argumenty, podle kterých její slova ohrožují samotný program adopcí a odložené romské děti zbavují jakékoliv šance. Nemyslím, že je úkolem literatury tyto složité otázky věcně řešit, autorka ostatně nedospívá k hotovým závěrům, spíše podává přesvědčivou výpověď o hloubce krize, do níž za jistých okolností může dojít romantická touha po vylepšování světa. Tváří v tvář drásavosti této osobité výpovědi bych pak Tereze Boučkové přál, aby svůj deník nemusela vůbec psát, případně aby se dnes čtenářům mohla prezentovat sentimentálním vyprávěním o tom, jak dvojice opuštěných dítek skrze adopci ke štěstí přišla a svým novým rodičům hodně radosti udělala. A mohla by to být třeba i próza – oproti knize přítomné – literárně hodně mizerná.

 

 

UNBORN

Kohoutem jsem a Kohoutem zůstanu (Rok Kohouta)

16. Červen 2008 - 12:57 - Vojtěch Varyš

Tereza Boučková nepatří k nejplodnějším autorům, zato však rozhodně k těm nejpozoruhodnějším. Román Rok kohouta pokračuje v její tradici silně autobiografických próz reflektujících komplikovaný vztah s otcem, Pavlem Kohoutem, milostný a partnerský život, výchovu vlastních i adoptovaných dětí, uměleckou tvorbu a konečně kritický pohled na naši společnost.

Na rozdíl od legendárního Indiánského běhu je Rok kohouta méně ironický a více drásavý. Celá kniha čtenáře strhne, nepustí a působí silným autentickým dojmem. Pochopitelně nevíme, jestli a jak to, co píše, Boučková prožila, ale to je přeci jedno: výsledek je jasný – čteme o skutečném životě, s jehož postavami soucítíme a sympatizujeme.
Při tom všem dokáže mít odstup, zasmát se sama sobě, ale taky být v dobrém slova smyslu zaujatá, hledající a umí si stát za svou pravdou.

Vzato kolem a kolem, častokrát jde o životní banality, z nichž některé už jsme četli mnohokrát (za to autorka nemůže: život je obvykle banální!), a nestálo by to za řeč, kdyby to nebylo tak zatraceně dobře zapsané!

Zásadním tématem je ovšem poměrně neobehraný fenomén adopcí. Boučková přesvědčivě ukazuje, jak se jí přes veškerou dobrou vůli nepovedl pokus s adoptovanými dětmi, které skončily přesně tak, jak různá mediální klišé napovídají. Celé lamentování Boučkové (ale  třeba i pasáž o Jankově filmu Vierka) pak nabádají k poměrně provokativní otázce – opravdu je život člověka flákajícího se někde mezi vězením, drogami, nezaměstnaností a sociálními dávkami ztracenější a promarněnější než běžný život maloměšťáka se dvěma dětmi, hypotékou a životem prožitým v paneláku a kanceláři netvůrčím, stereotypním způsobem?

Sympatická je Boučkové otevřenost, včetně nevyhýbání se nepříjemnostem z rodinného a partnerského života, ale především různým konkrétním sporům až skandálům (např. konflikt s časopisem Respekt). I v tom je vlastně podobná prozaickému psaní svého otce. Inu, jak zazní v Roku kohouta: Navždy zůstávám Kohoutem.

Rok kohouta Terezy Boučkové je kniha silná, čtivá, vtipná, tvrdá a naprosto zásadní.

 

Začátek formuláře

Konec formuláře

Rok kohouta: Kniha také o tom, že Romy opravdu nepřevychováme

06.08.2008   Martina Bittnerová    

Není větší katastrofa, než když se z propagátora stanete obětí, a dáte tím příležitost ostatním, aby na vás udělali dlouhatánský nos. Málokdo se však k takové situaci umí postavit čelem a přiznat sobě i ostatním: „Tak tohle mi nevyšlo.“ Tereza Boučková v knize „Rok kohouta“ to dokázala. Bez zbytečného přikrášlování a sentimentu píše v autobiografickém deníku, kde se příliš prostoru pro sebestylizaci nenachází, o tom, jak se jí zhroutil sen o velké a fungující rodině, jak se snažila svým působením ovlivnit geny svých dvou adoptovaných dětí romského původu.

Ostatně v úspěšném filmu Smradi Boučková vypráví o jejich dětství, Rok kohouta však odhaluje čas, kdy se její „romští chlapci“ mění v dospívající, nebo spíše dospělé. Přibližuje okamžik, kdy v nich zvítězili jejich biologičtí rodiče, kdy se v nich naplno projevila nechuť cokoliv dělat, žít normálním životem, vzdělávat se a sportovat. Naopak oba hochy láká toulat se, nepracovat, brát drogy, a hlavně krádežemi doma získávat prostředky pro svou podivnou existenci.

A tak lidem, kteří se snažili pro ně připravit lepší osud, vytvořili z domova vězení, kde se peníze i cenné věci musí zamykat. V tomto bodě zlomu musí matka se zbytky citů, jež vůči svým synům chová, čelit událostem, jimž by se za normálních okolností ráda vyhnula – chodí na policii, občas k soudům a do toho se snaží nějak fungovat, bojuje s tvůrčí krizí a cítí se nedoceněná. Ovšem přese všechny nesnáze si zachovává sarkasmus, ironii, s níž komentuje s odstupem samu sebe i cyklistickou vášeň svého manžela, který na rozdíl od ní jezdí do zaměstnání, a proto může mít k věcem určitý odstup, jako každý jiný chlap snaží se udržet si zdravý rozum právě tím, že mizí na dlouhé cyklovýlety, jednoduše z té situace utíká. Autorka a hlavní hrdinka zároveň však ví, že nikam utéct nemůže, i když by ráda zmizela mezi pražské přátele ze své venkovské samoty. Na jednom místě si povzdechne, že její otec (dramatik Pavel Kohout) v Praze vlastní nejméně dva byty. V textu se ostatně nachází více narážek na jejího otce, který se prostě rozhodl své otcovství pojmout po svém, a trápení a případnou pomoc svému dítěti neřeší. Právě to vytváří výmluvný kontrast ke snaze Boučkové dostat ze svých adoptivních potomků to lepší, což samozřejmě na konci, v rámci zachování sebe sama, své rodiny, nelehce opouští.

Každopádně přesto román končí optimisticky zrozením nového člověka, dcery prostředního syna, která přišla na svět nezletilé a nezodpovědné mladé dvojici. A jako by se historie opakovala, jako by dcera nepřizpůsobivého otce měla symbolicky namířeno do dětského domova.

Boučková se narodila v roce kohouta, Kohoutová se jmenovala navíc za svobodna, a proto se zdá název románu dvojsmyslný, zdá se, že z něj totiž někde vyčnívá určitá prokletost jejího osudu, vždyť svého času byla nejmladší signatářkou Charty 77, nemohla mít děti, proto adoptovala romské chlapce, a dnes, kdy by se mohla hřát na výsluní jako ostatní disidenti, opět stojí stranou, vždyť s komunisty se nikdy nesmířila, a adopci by už nikomu nedoporučila. Tím, že nahlas řekla pravdu, vylíčila svůj konkrétní příběh, popudila si opět mnoho lidí proti sobě. Ale zůstala sama sebou, zůstala hrdá s rovnou páteří, což se o řadě jiných říci rozhodně nedá.

Ačkoliv se beletrii spíše vyhýbám, Rok kohouta mě spoutal, pozřel, uchvátil, protože není ufňukaný (což nemohu prohlásit o autorčiných vrstevnicích stěžujících si všude a na všechno), mluví o věcech, o nichž raději mlčíme, a odhaluje obyčejnou, ale zároveň neobyčejnou duši vnímavé ženy.

Zatímco jiní spisovatelé chrlí jednu knihu za druhou, Boučková své čtenáře rozhodně nezahlcuje. Ovšem zatím se nikdy nesnížila k laciné senzachtivosti a škváru. O to víc si její tvorby cením.

Za co je člověk trestán a co může vydržet?

23.5.2008  Právo

František Cinger

TEREZA BOUČKOVÁ NAPSALA PROZAICKÉ POKRAČOVÁNÍ FILMU SMRADI Smradi se jmenoval film Zdeňka Tyce z roku 2002 o bolesti i radosti rodičů, kteří se rozhodli adoptovat dva romské kluky. Autorka scénáře, spisovatelka Tereza Boučková, se k tématu inspirovanému osudy vlastní rodiny nyní vrací v románu Rok kohouta. Děj je časově omezen rokem od 2. srpna 2005 do 1. srpna 2006, v němž hlavní hrdinka prožívá řadu trápení. Jako scenáristka dalšího filmu vede jednání o tom, zda by ho mohla jako režisérka natočit. Jako matka nejmladšího žáka základky Matěje i adoptovaných romských chlapců Patrika a Lukáše pak zažívá jednu kalvárii za druhou. A jako manželka svého Marka se snaží, aby se rodina nerozpadla úplně. Jaké to je, žít skoro čtyřiadvacet hodin s někým, kdo se odmítá přizpůsobit našemu životnímu stylu? ptá se sama sebe i čtenáře, protože už „dospělý“ Patrik se rozhodl žít na ulici a bez práce a teprve sedmnáctiletý Lukáš zase dává přednost „trávě“ i dalším drogám, které si kupuje za to, co „doma“ ukradne. Mnoho nepomáhá, že je skoro vše pod zámkem, protože ten se dá snadno překonat, nebo prodat něco, co ještě uvázáno nebylo. Co všechno člověk dokáže vydržet? ptá se ještě hrdinka, a čtenář vnímá její snahu znova a znova slepovat vztahy dohromady. Jenže jak k tomu člověk přijde, že si ze státního ústavu vezme v dobré víře malého kluka a po řadě let ho tam musí z nutnosti – na léčení nejen z kleptomanie – vrátit a přitom platit všechno, tedy i ten „nový“ pobyt v ústavu? Kam zmizely prožité roky? Boučková napsala silný příběh, jehož současnost připomínají mj. úvahy o třicetiletém výročí Charty 77, kterou autorka jako studentka podepsala. Skutečná jsou jména chartistek i zkratka A. J. Liehma, rádce a důvěrníka. Kvalita je v upřímném a odvážném vyslovení problému nejenom literární hrdinky: co vše dokáže člověk ovlivnit a za co by neměl být trestán? Kde hledat naději? V narození dítěte zplozeného nezodpovědným synem s ani ne patnáctiletou dívkou, s níž ho spojoval nejspíš jen volný čas, kromě probouzející se sexuální touhy? Propojení několika témat činí z prózy poutavé čtení, které autorka šperkuje řadou podobenství. Obrazným, laskavým jazykem, který je protikladem děsivého děje, jenž však znají moc dobře mnozí rodiče i prarodiče.

 

Divadelní noviny

RADIM KOPÁČ:  Deník jako román touhy

Deset let po novele Krákorám a čtyři roky po vydání knížky fejetonů Jen si tak trochu shnít publikuje Tereza Boučková (1957) svoji novou prózu – více než třistastránkový soubor deníkových zápisů s názvem Rok kohouta. Titul knihy má (navzdory jasné gramatice) význam alespoň dvojí: ten první odkazuje k čínskému horoskopu, a tedy k rovině nadosobně a v cyklech plynoucího času, ten druhý pak může mířit k podobné spirále v daleko konkrétnější a pozemštější rovině, k opakující se podobě vztahu mezi rodičem a dítětem, tj. mezi Boučkovou a jejím otcem, spisovatelem a dramatikem Pavlem Kohoutem – a mezi Boučkovou a jejími vlastními dětmi, resp. jejími dětmi osvojenými. Kvality komunikace Terezy Boučkové a jejího otce sice z knihy odečítáme až ve druhém, třetím anebo ještě vzdálenějším plánu, ale s postupem děje – neboť navzdory fragmentární povaze zvoleného žánru autorka vystavěla prózu s potenciálem velkého románu – je zřejmé a stále zřejmější, jak psychologicky závažnou zprávu se autorka odhodlala vyslat do světa. Jestliže je Rok kohouta založen na příběhu vyčerpávajícího a zřejmě nenapravitelného rodinného rozvratu, rozvratu rodiny uměle rozšířené o dva adoptované syny romského etnika, pak se nabízí černobílá souvislost, kterou v knize vyslovuje jakási přičinlivá dvojice vystudovaných literárních historiků – a ta praví, že …o životopise [T. B.] leccos víme. Rozhodně to není žena z ukázkové rodiny. Jenže číst Rok kohouta tímto pohledem, tedy jako sebemrskačské svědectví o jednom osudem podmíněném selhání, znamená číst knihu naruby: tato bolesti- vá anamnéza – a Boučková nepíše nic jiného než čirou autobiografii, naléhavou osobní zpověď bez jakýchkoli stylizačních příkras – je především vzpourou proti nastalé nepříznivé konstelaci, v níž uvízl autorčin život, bytostnou revoltou proti žízni jak duše, tak těla. Próza, která vznikala v letech 2005 a 2006, začíná smrtí a končí šťastným porodem nového života – ale prostor mezitím je napěchován mnohasměrnou a důkladně rozepsanou krizí, na kterou nálepka »středního věku« sotva postačí. Zvolna i dramaticky se tu hroutí a rozpadají vztahy na všech úrovních a frontách: trvá dlouhodobá krizová komunikace s otcem, jehož cynismu a emočním frustracím se Boučková bránila už ve své prvotině Indiánský běh (vydané 1991), neporozumění proniká do vztahu k matce a rovněž soužití s manželem opisuje bezmála typizovanou sinusoidu láska–nenávist. Největší trauma se ale rodí z přetrhaných vztahů ke dvěma adoptovaným synům, kteří se vstupem do puberty rázem poztrácejí odpovědnost k čemukoli – k rodičům, ke společnosti, k sobě. Projeví se jako totálně nekompatibilní, nesocializovatelné živly: jako bytosti bez vlastností, které jakoukoli, i tu nejabsurdnější myšlenku ihned ochotně převádějí do skutečnosti. Na scénu – a to scénu komorní, vesnickou, a tedy náchylnější k zvědavým a zlomyslným pohledům – pak vstupují různé substituce a sublimace: alternativní otec (skrytý za šifrou AJL; právě jemu je kniha věnována), potenciální milenec, ale především úpěnlivá autorčina snaha tvořit, realizovat se na polích literárním, filmovém anebo divadelním, a tím alespoň dočasně ukotvit své rozkymácené žití. Jenže krachující rodinná pouta postihují i tuto Boučkové autoterapii: jeden spolupracovník (režisér prvního autorčina filmu Smradi) se projeví jako citový vyděrač a podrazák, jiný (kolega spisovatel, zaměstnaný jako reportér týdeníku Respekt) zas coby účelový manipulátor a zbabělec; k tomu snad každého druhého z přátel rozežírá rakovina a favoritní četbou hrdinky se stávají krutě deziluzivní depeše Rudolfa Slobody. Navzdory těmto disonancím, které Boučková převádí do přesných a takřka scenáristicky uměřených vět (a ty dál shromažďuje do »obrazů«), se z jejího »románu převlečeného za deník« nevytratilo to podstatné: Toužím, vyslovuje se autorka lakonicky – a nepřímo tím opisuje skutečnost, která ji v životě strhává zpět od propasti rezignace a ve světě literatury jí umožňuje proměnit »pouhou« evidenci duševních i fyzických strastí v sugestivní existenciální dobrodružství. Žádný feministický afekt, nýbrž mocná touha se ze všeho vypsat, aby se mi ulevilo; touha, jejíž kořeny sahají hluboko do minulého režimu, který Terezu Boučkovou cepoval snad ještě víc než adoptovaná děcka. Ve srovnání třeba s Vieweghovým Báječným rokem, v němž autor ve stejném žánru a takřka v totožném čase zaznamenává své malicherné vzteky a shromažďuje vysvědčení o vlastní výjimečnosti, působí Rok kohouta jako zjevení – jako závažné a citlivé svědectví o životě, který se náhle otevřel literatuře. Jako výrazná próza, která je výrazná právě proto, že taková nikdy být nechtěla…

 

 

24.5.2008  Mladá fronta DNES

Josef Chuchma

Chůze minovým polem

Tereza Boučková, dosud autorka krátkých, mozaikovitě stavěných próz, vydala román ROK KOHOUTA, svoji nejrozsáhlejší a nejčtivější knihu. V Roku kohouta si Tereza Boučková uchovává svoji už tradiční autobiografičnost, patrnou od debutu Indiánský běh, který před dvaceti roky publikovala v samizdatu. Vyhraněná poetika lapidárně za sebe kladených odstavců, kterou lze přirovnat ke scenáristickému sledu obrazů, jež nemají být natočeny, nýbrž byly už reálně odžity, se objevovala i v následných autorčiných textech – Končiny štěstí, končiny ticha, Krok sun krok…, Křepelice, Když milujete muže. Poslední zatím publikovanou prózou Boučkové byl před deseti lety titul Krákorám. Od té doby tiskla fejetony (shrnula je do svazku Jen si tak trochu schnít, 2004), napsala scénář k filmu Smradi (2002) a dokončila dosud nerealizovaný scénář Zemský ráj to na pohled. Kdo je tady nekorektní? V čínské astrologii existuje tucet znamení podle zvířat (krysa, buvol, tygr, zajíc, drak, had, kůň, koza, opice, kohout, pes, vepř). Roky periodicky plynou ve znamení těchto tvorů. Boučková se narodila v jednom roce zasvěceném kohoutovi (1957) a s jiným rokem kohouta (s tím, který připadl na 9. února 2005 až na 27. ledna 2006) se časově v zásadě kryje její deníkovědokumentaristický román, byť přímo nemá formu deníku ani není přísně dokumentaristický (jména a názvy spisovatelka nejednou změnila či zamlčela a čtenář je rozklíčuje v míře dané tím, nakolik se orientuje na zdejší kulturní a politické scéně). Motiv čínské astrologie, natož jejího vlivu na osud vypravěčky a její zkoušené rodiny, je však v Roku kohouta podružný a v rovině neškodně ironického ozvuku se tu ohlašuje skutečnost, že Boučková je dcerou spisovatele Pavla Kohouta. Co se jejich vztahu týče, ten zde opět dochází svého zpodobnění, znovu jsme svědky napružené ochablosti a rezignace u Boučkové a zvráceně chladné zdvořilosti u Kohouta. Ústřední námětová linie Roku kohouta však běží úplně jinudy: v dramatu, jež vypravěčka a její manžel zažívají se dvěma osvojenými romskými chlapci, kteří věkově dorostli k zákonem stanovené dospělosti a brutálně a náhle se vymkli společenským a rodinným normám. Omletá formulace praví, že určité příběhy píše sám život. Rok kohouta je takovým případem – ale na omletost „papírové“ formulace dává zapomenout svou živočišnou silou, která strhává čtenáře k četbě a k postoji. Boučková důsledně přibližuje úmorný kolotoč útěků, krádeží, agresivní lhostejnosti a četných dalších projevů obou synů, kteří se odmítají jakkoliv namáhat a čímkoliv odpovědným se zabývat, ačkoliv celá jejich dosavadní výchova směřovala právě k vybudování sociálních struktur a návyků. Geny a asi také prenatální a novorozenecké frustrace (dodejme, že jejich vliv věda stále zřetelněji potvrzuje) se u obou mladíků bez milosti ujaly vlády. Vypravěčka Roku kohouta nezobecňuje; důsledně popisuje svoji zkušenost plus připojuje poznatky svých přátel a známých, kteří se rovněž odhodlali k adopci romských dětí; bilance je to tíživá. Vypravěčka chce znát statistická čísla, aby si udělala obrázek, zda vězí v atypickým vzorku nebo přísluší k početnější zkušenosti – jenže ta čísla dle všeho neexistují. Součástí peripetií je i ohlas na interview, jež poskytla ženskému časopisu (pro zájemce: Boučková na jaře 2006 publikovala rozhovor v Marianne; na internetových stránkách časopisu je k dohledání včetně diskuse k němu), a zkušenost s názorovým týdeníkem, jenž se od interview odpíchl k článku, který vypravěčka považuje za skandálně zkreslující (skutečnost: Respekt otiskl v č. 15/2006 článek Jáchyma Topola, který si Boučkovou bere do úst; dnes je dostupný jen předplatitelům časopisu). Zde se Rok kohouta tudíž ocitá na minovém poli politické korektnosti, kam jej v ohlasech případně zavleče ten, kdo jej tam zavléct chce. Pro umělecké dílo je však politická korektnost kategorií podružnou. Dílo má jedinou povinnost: vyslovit zkušenost jedince, ať jakkoliv krajní, a to prostředky, které se dají považovat za umělecké. A máme-li přece stanovit mantinel, pak ten, že dílo nebude devastovat lidskost. Což pochopitelně není případ knihy Terezy Boučkové. Bolest a privilegium Pod náporem drásavosti Roku kohouta by nemělo zapadnout, že ta próza znamená šťastný posun v autorčině poetice. Námět a téma, jimiž kromě výchovných hrůz jsou i vydobývání si prostoru pro tvorbu a vnímání vlastního tělesného stárnutí, v Boučkové nalezly adekvátní výrazové prostředky: zjitřená lakoničnost trvá, ale někdejší vyprávění dávkované do nápadně ,vytrčených“ odstavců ustoupilo před soustavností a plynulostí, tudíž k tradičnější formě. Boučková tady tolik neukazuje, jak je to psáno, ponechává bouřlivému životnímu proudu co nejhladší řečiště. K mimořádnému výskytu obsahových ostnů v Roce kohouta v neposlední řadě přispívá lidská povaha vypravěčky, která se mi jeví, mírně řečeno, jako nesnadná. (Mimochodem: začteme-li se do charakteristik, jimiž jsou v čínské astrologii přibližovány osobnosti zrozené v jednotlivých znameních, vypravěčka nemá právě k tomu, které je v názvu knihy a vyžaduje pro sebe pozornost, nešetří popudlivostí či sžírá se úzkostmi, věru daleko…) Svůj sklon stavět se do role oběti či přinejmenším nespravedlivě nechválené osoby reflektuje vypravěčka Tereza minimálně – vzhledem k tomu, že pořád platí: ta žena je svým způsobem privilegovaná, neboť je jí dáno, jistěže za nemalého vkladu vlastní píle, zúročit prožité v umělecké výpovědi. Kolik lidí je zkoušeno stejně či více – a bez možnosti a daru ventilovat prožité v tvorbě?! Recenze Josef Chuchma redaktor MF DNES hodnocení 90 %   JARNÍ KNIHA ROKU 29.5.2008  Právo  str. 2  Salon PAVEL ŠRUT   zpět [tak to chodí] Kopuletá čtenářská anketa LN o nejlepší knihu roku vychází pravidelně o vánočních svátcích a zkušení nakladatelé a sběratelé poct vědí, kdy se svou „tutovkou“ přijít na trh. Je to snadné: ne moc pozdě a ne moc brzo, takže nejspíš v říjnu. I v Odeonu to jistě vědí, ale jsem rád, že si nenechali žolíka v rukávu a vydali Rok kohouta Terezy Boučkové už počátkem května. Netřeba čekat až do podzimu. Už teď zjara je tu čtenářský zážitek se zaručeně dlouhou dobou trvanlivosti. Ostatně autorka si dala na čas, vždyť Krákorám – poslední z řady jejích krátkých próz – vyšla už před deseti roky. Nedivím se. Terezu Boučkovou zajímá příběh jen tehdy, když je vynucený vlastním životem. To ovšem předpokládá mít co ze své autobiografie psát, mít proč to psát a najít způsob, jak o tom psát, aby se sdělení proměnilo ve sdílení. Čímž chci říct, že ty stylizované deníkové zápisy, reflexe a komentáře, tentokrát víc než třísetstránkového románu, sdílím a až nečtenářsky prožívám, i když její problémy s osvojenými romskými chlapci, u nichž geny a cizota kojeňáku zvítězily nad rodinnou výchovou, a s (pohříchu) vyhasínajícím manželským vztahem a (naštěstí) s nerozžehlým mileneckým úletem – mne zajímají právě tak upřímně a přitom vzdáleně jako zemětřesení v Sečuánu. Ale ona mne přiměla přiznat si a sdílet něco obecnějšího a zároveň osobního, totiž pocit osamění – i když nevím, v jakém čínském znamení jsem se narodil. Tereza Boučková to o sobě ví. Kohout, v jehož úřadujícím roce jsem se narodila je… Osamělý kohout. Podle čínského horoskopu, jehož symbolem je včelí žihadlo, což znamená, že tak jako včela, která bodne, musí zemřít, tenhle kohout musí při hledání vlastní identity trpět pocitem osamění… A na osamělost není nic lepšího než písemně potvrzená… Osamělost. Možná se teď bojíte, že vás čeká 322 stran stížností. Ale kdepak! Autorka dobře ví, že můj problém jsem já a že na všechny problémy jsou dva osvědčené recepty: práce a humor. A když práce, tak pojednaná s vědomím marnosti, a když humor, tak proboha ne laskavý, ale drsný jako rašple. Teprve pak si můžete nakonec říct: Tak to chodí. Nebo jako T. B. v posledních třech větičkách toho románu ze života: Zpívám taky. Tančím. Trsám jako blázen.   Lidové noviny Ondřej Horák : Domov, který se stal pastí Spisovatelka Tereza Boučková vydala po desetileté odmlce další prózu s názvem Rok kohouta. V mezičase natočil podle autorčina scénáře režisér Zdeněk Tyc snímek Smradi. Spisovatelka, která nemůže psát. Tak o sobě v knize Rok kohouta několikrát hovoří Tereza Boučková. A také často popisuje zbytečné vysedávání nad notebookem. A pak vydá knihu, která má stránek víc než všechny její předchozí prozaické texty dohromady. Tento optický klam známe již od jiných autorů. V denících hořekují nad tím, že stále nepíší to hlavní -a tím hlavním se pak ukáže být to vedlejší, tedy právě deníky. Stejně to dopadá s Terezou Boučkovou v případě Roku kohouta. Jako by jen takovouto přetržitou formou bylo možno přesně zachytit současnou dobu. A že by nám také přece jen byla bližší slovanská košile -tradice ruských zápisků - než románský kabát - romány? Co se stalo po Smradech Tereza Boučková (1957) obdržela za svou prvotinu Indiánský běh v roce 1990 Cenu Jiřího Ortena. Následovaly knihy Křepelice (1993), Když milujete muže (1995), Krákorám (1998) a také soubor fejetonů Jen tak si trochu schnít (2004). Vloni rovněž měla premiéru autorčina divadelní adaptace Felliniho Silnice. Co se týče filmového světa, v roce 2002 byl podle scénáře Terezy Boučkové natočen snímek Smradi a další scénář Zemský ráj to napohled získal Cenu Sazky za nejlepší nerealizovaný scénář. Snaha o jeho realizaci je jedním z refrénů Roku kohouta - vedle nemožnosti psaní a také problémů se dvěma adoptovanými syny. To vše ve volně plynoucích zápiscích. O tom, že však nic není v této knize až tak náhodné, svědčí třeba to, že kniha začíná smrtí a končí narozením. Co nám ale autorka ještě může říci nového? Víme, že je dcerou Pavla Kohouta, že zamlada podepsala Chartu, že je podruhé vdaná, že si s nynějším manželem osvojili dva syny, a teprve potom se jim narodil syn vlastní, a že s nimi žijí na jakémsi vystrkově... Dalo by se říci, že naštěstí si s touto otázkou Tereza Boučková hlavu nelámala a začala vyprávět. Ale patrně si s ní hlavu lámala až běda, protože je zde velký posun -adoptovaní romští kluci se totiž vymykají rodičovské kontrole. A nejenže se stávají nezvladatelnými a dělají si tedy, co chtějí, ale ten mladší navíc začíná svou rodinu soustavně okrádat. Doma všechno zamykáme Vynořují se tak otázky, které si samozřejmě klade nejen čtenář, ale především sama autorka zápisků: Zvládli s manželem výchovu chlapců nejlépe, jak mohli? Mohlo to dopadnout jinak - a je v okolí nějaký odlišný případ? A také: Jak dlouho člověk vydrží doma schovávat a zamykat před synem to, co by mohl ukrást či sníst? A je autorčino navštěvování pražských divadel a kin a také pěveckého souboru v souvislosti s vážnými rodinnými problémy hodné podivu, či naopak velmi pochopitelnou kompenzací domácí krizové situace? Tereza Boučková popisuje, jak seká trávu, jak jezdí do města kvůli problémům se syny, jak její manžel dává přednost kolu před ní, jak jejich nejmladší syn hraje fotbal, jak se doma hádají a rvou či jak se schází se svým dramaturgem. To vše je poutavým čtením - text je silný, ať jde o zachycení jízdy na kole, komentář k fotbalovému mistrovství světa (jak trefný) či o vyprávění o nezáviděníhodných zážitcích s osvojenými syny. Třeba když vypravěčka nejprve na silnici zahlédne prostředního syna Lukáše na svém kole - vzápětí však cyklista bleskurychle zmizí, až po delším pátrání matka spatří v lese ležící kolo, opodál i syna... a jejich zraky se mlčky setkají. Podobná schizofrenie vévodí i vztahu s nejstarším synem - při náhodném setkání ve městě dělá, že nevidí, jindy ale sám napíše esemesku. Knize často vládne nejen nerozhodnost, ale především nejednoznačnost. Autorka není ani bohorovnou vypravěčkou, ale ani hysterickou předkladatelkou vlastní pravdy. Při čtení tak nevzniká pocit, že na nás někdo bezradně kydá svou bezradnost - text plyne poklidně, avšak jeho intenzita přitom nepolevuje. Neboť Rok kohouta nabízí blízké setkání s člověkem, který se zdá být příjemně unaven životem -v tom smyslu, že nemá sílu dělat nejrůznější pózy ani cokoliv zamlčovat. A tak skládá svůj příběh z všednodenní banality stejně jako z nečekaných - nemilých - událostí, to vše těsně vedle sebe. Přesně, jak se to děje v životě. Nová kniha Terezy Boučkové je velmi milým překvapením minimálně letošní literární sezony. HODNOCENÍ LN ***** Tereza Boučková: Rok kohouta

 

Respekt 29 / 2008

Tereza Brdečková: Slovo, čin a odpovědnost

Tereza Boučková hodně lidí urazila, ale rozpoutala užitečnou debatu o adopcích romských dětí

V tramvaji se ke mně naklonil pohledný muž: „Vy jste paní Brdečková?“ Přikývla jsem a on spiklenecky řekl: „Ta kniha je výborná. Máte pravdu. Z Cikánů nikdy nic nebude.“ Spletl se hned dvakrát: Rok kohouta jsem nenapsala já, ale Tereza Boučková, a z mnoha Cikánů něco je, zatímco z mnoha bílých nic není.
Jenomže kdo by se hádal v tramvaji? Stačí mi, že sama vím, jak to je: Nejsem dcera Pavla Kohouta. Nenapsala jsem Indiánský běh ani Rok kohouta. Nepodepsala jsem chartu, nikdy mne nehonila StB a neadoptovala jsem dva romské chlapce. Jenže lidé si Terezu Boučkovou a mne pletou už dvacet let. Jmenujeme se skoro stejně, narodily jsme se ve stejný rok a obě pracujeme s režisérem Zdeňkem Tycem. Je to směšná souhra náhod a jen díky ní přijímám za Terezu gratulace od nadšených čtenářů a potěšených rasistů. Jí se zase ptají, jak se vede v Respektu. Když tramvaj zastavila, napadlo mne, že jak znám Terezu Boučkovou, určitě by nemlčela a řekla by, kdo je a co si myslí. Dělá to celý život, ničí tím druhé i sebe, a tak jsem si z úcty k její odvaze a přímosti Rok kohouta konečně přečetla.

Žiju, trpím, píšu

Je to beletrizovaný deník z roku, který autorku poznamenal. Vložila obrovskou energii do výchovy dětí, jenže z osvojených Romů vyrostli kriminálníci. Nic k ní necítí, doma kradou, venku fetují a ona je vidí hlavně u výslechu. Je unavená, nemocná, manžel ji zanedbává. Jednou si prohlíží fotografie z let, kdy její rodina žila „normálně“: Vánoce, prázdniny, učení. „Nezbylo z toho vůbec nic hezkého,“ píše. „Jen ty fotky.“ O tom právě Rok kohouta je: Jaký má život smysl, jestliže se člověk tolik snaží, a nakonec je zase na nule, spíše však pod ní?
Ta kniha ze všeho nejdřív naštve. Boučková je tak sebestředná, až se zdá, že si sama vytváří těžkosti, aby měla o čem psát. Děti, manželství, veřejný život, to všechno jako by na světě bylo jen kvůli ní. Kromě synů má potíže s producentem, s láskou, se zády, s nadcházející padesátkou, se sousedy. Jenže koho nebolí záda, kdo má život bez problémů? Na koho mají svalit vinu rodiče, kterým se nevydaří vlastní děti? Proč si to Tereza Boučková nezařídí lépe, když neunese, co si naložila? Vztekle jsem Rok kohouta zahodila, jenže po dvou dnech jsem zjistila, že na nic jiného nemyslím a chci vědět, jak je to dál. Najednou bylo všechno jinak.

Po prvních padesáti stránkách kniha přestane působit jako deník a změní se v podivuhodně vystavěný román. Je nám líto hrdinky a její zmařené mateřské lásky. Jejího muže. A romských kluků, kteří nedokázali uchopit životní šanci. V lamentacích Terezy Boučkové je tolik hloubky a upřímnosti jako třeba v Demlově Zapomenutém světle. Ostatně i Deml je sebestředný, protivný, kňourající, a navíc jeho Zapomenuté světlo obsahuje několik odporných antisemitských pasáží.
A tady je právě ten rozdíl. Deml vůbec nepochybuje o tom, že Židé jako etnikum jsou špinaví, páchnoucí a zbyteční. Tereza Boučková v Roce kohouta ani nikde jinde neprohlásila nic podobného o Romech. Naopak. Hledá, kde udělala chybu. Zjišťuje, že nemohla jednat jinak. Jenže nevěděla, že děti, které prožily první rok života v ústavu bez lásky a rodiny, budou vzdorovat výchově a nakonec se prosadí jejich vlastnosti. Problémové. Neboť bezproblémoví rodiče své děti do kojeneckých ústavů neodkládají. Rok kohouta není příběh o Romech, ale o rozvrácené ženě. Ale zatímco Jakub Deml zůstal v paměti jako geniální básník-disident a na jeho antisemitismus si skoro nikdo nevzpomene, Tereza Boučková si mezi českými antirasisty vysloužila špatnou pověst.

Slovo a odpovědnost

Slovo je čin, ale ten má někdy důsledky, s nimiž mluvčí nepočítá. Lidé z oblasti adopcí jsou otrávení: ochota osvojit si romské děti prý kvůli postoji Terezy Boučkové klesá. Možná to tak nemyslela, jenže slovo je čin a plyne z něj odpovědnost. Co to však znamená?
Při vší úctě k síle slova jen málokdo kvůli jednomu románu změní životní rozhodnutí. Na rozdíl od většiny z nás dala Boučková dvěma opuštěným dětem aspoň tu šanci.Jenže na začátku nebyl Rok kohouta, ale rozhovor, který Tereza před pár lety poskytla časopisu Marianne. Popsala, jak její děti vyrůstaly a jak skončily na ulici. Řekla, že by dnes váhala nad osvojením dětí jiného etnika, protože zná spoustu podobně nešťastných rodin. Kdyby si tehdy v Marianne dali práci s uveřejněním objektivních faktů o adopcích a jejich průběhu, byla by to osobní výpověď. Jenže to se nestalo. Tereza Boučková chtěla zřejmě varovat ty, kdo se z idealismu pouštějí do problémových adopcí, ale místo toho se stala mluvčí všech, kdo soudí, že krást, flákat se a lhát je Romům stejně vrozeno jako černé oči. Kdyby myslela dopředu, nemusela si naběhnout a hlavně se nemusela dotknout lidí s jinou pletí a jinou zkušeností. Neměla raději mlčet? To právě ona neumí, stejně jako nedokáže oddělit své literární postavy od skutečných lidí. Buržoazní kultura měla pro tenhle typ autora název enfant terrible: hodně toho zkazí, do lecčehos šlápne, ale bez něj by se o mnoha věcech nezačalo mluvit.

Jednou budem dál?

Naším ideálem je společnost bez rasových předsudků. Když se cesta k ideálu zakalí, čelíme podvědomé panice, že se ideál hroutí. Komunisté soudili, že ve jménu přesně plánované zářné budoucnosti je dovoleno zamlčovat a třeba i lhát. Ale kupodivu i jako demokraté máme někdy příliš jasno v tom, co všechno je vhodné ve jménu lepší budoucnosti dělat a říkat. Jenže ideál musí něco vydržet. Československý režim přece násilně asimiloval Romy pětačtyřicet let a na odložených dětech se to nějak projevit musí. Kolik procent „romských“ adopcí selže? Dá se tomu nějak zabránit a jak? Kde vůbec končí geny a začíná výchova? Ideály Terezy Boučkové dostaly na frak, její osobní vztah k Romům se změnil. Ale nebýt jí, kdo by se na to všechno začal ptát? Boučková hodně lidí urazila a je na ní, jak s tím bude žít. Ale také rozpoutala debatu o adopcích a o tom, co od nich čekat. Což je dobře.

Ano, já nejsem Tereza Boučková. A upřímně si myslím, že se moji blízcí nenarodili proto, abych je vláčela svými romány. Neudělala jsem si ostudu před obhájci lidských práv a rasisté mne zdraví leda omylem. Přesto si nepřipadám lepší. Narozdíl ode mne – od většiny z nás – dala Tereza Boučková dvěma opuštěným dětem aspoň tu šanci. To se přece do debaty o slovu, odpovědnosti a Tereze Boučkové také počítá, protože především tohle je čin.

 

 

ROK, jaký si nechcete prožít

10.7.2008  Instinkt

MARTA LJUBKOVÁ

Deníková literatura se těší věčnému čtenářskému zájmu: kdo by si nechtěl přečíst něco opravdu mimořádného a osobního o známých lidech? Navíc když mají problémy. Velká část knih tohoto typu nevystoupí z průměru až podprůměru – zejména když není opřena o život skutečně výjimečný. Spisovatelka Tereza Boučková ve své tvorbě užívá autobiografické prvky poměrně běžně, teprve v Roce kohouta se jí podařilo předložit čtenářům příběh stejně strhující jako drastický, dramatický a napínavý. I u Boučkové – stejně jako kdysi u Ludvíka Vaculíka, dnes už klasika tohoto žánru – na počátku stojí tvůrčí krize a návod, jak z ní ven: piš! Piš, co se ti děje každý den. A tak Boučková v astrologickém roce kohouta, což je mimochodem jak její znamení v čínském horoskopu, tak i rodné příjmení, píše. O tom, jak se jí nedaří psát, jak se snaží prosadit svůj filmový scénář bez kompromisů, jak sama touží režírovat, o svých fyzických neduzích, o blížícím se stáří, o problémech v manželství, o citovém vzplanutí, o cestách autem i na kole, o světě soukromém a veřejném, ale hlavně o svých potížích s dospívajícími adoptovanými syny. Boučková je ve svém deníku otevřená i cudná zároveň: některé postavy označuje pouze jejich profesí (herečka), jiné nepojmenovává či přejmenovává. Nemilosrdně upřímná je však v líčení své životní rodinné krize. Ta má sice výrazně osobní charakter, přesto klade – zcela vědomě – zásadní otázky: Je možno adoptovat dítě jiné národnosti a nezničit si život? Nakolik může výchova změnit to, co je předem geneticky dáno? Boučková ovšem nemoralizuje, nezvedá výstražně prst, jen před své čtenáře lakonicky klade historky svého běžného života. Nikdy neusiluje o lacinou pikanterii, ostatně její vyprávění je natolik děsivé, že to ani není třeba. Od pokleslé literatury ji dělí bezpečná demarkační čára: Rok kohouta je psán jistou rukou (místy sebeironické, místy sebezahleděné) autorky, která sice prochází krizí, dokáže se v ní však literárně zocelit. Navíc má něco, co v současné české próze tristně chybí: silný příběh, s nímž čtenář dokáže jít od první do poslední strany, aniž by ho co chvíli zaplavoval pocit trapnosti a studu.