rozhovory, texty s nimi nějak související (anebo naopak), diskuze, nadávky...
marianne
Irena Jirků (2006)
Sedmnáct let s dětmi odjinud
Když jsem vám volala, byla jste zrovna u soudu. O co se soudíte?
Rozhodovalo se tam, jestli má nebo nemá jít náš prostřední syn do diagnostického ústavu. My jsme se sice už předtím se sociální pracovnicí dohodli, že bychom byli rádi, kdyby tam přece jenom nemusel, ale bylo nutné jít k soudu. Aby pochopil, že situace je už opravdu vážná.
Co provedl?
Provedl… To se snad ani tak nedá říct. Prostě nás už léta okrádá. Náš domácí kapsář. Naučili jsme se chodit s peněženkou i vyčůrat. V noci musíme mít věci u postele. Zamykáme pokoj… Ne pro ty peníze, ale proto, že nechceme to zklamání, když nám zase něco zmizí. Jenže zapomínáme a to jsme pak opravdu vždycky okradeni. Stali jsme se tak trochu jeho zajatci. My musíme být ve střehu, my nesmíme zapomenout… Syn si na to, že se sice rozčílíme, ale vlastně nemůžeme nic dělat, zvykl. Nakonec nám psychiatrička, k níž dlouho chodíme, poradila, abychom se obrátili na sociálku. Udělali jsme to – a ne poprvé. Máme zkušenosti už s nejstarším synem.
Ten je už dnes plnoletý, že? Co dělá?
To nevím. Před pár dny se konečně dostavil k výslechu. Den před svými osmnáctinami se připletl k trestné činnosti Protože do té doby nic nespáchal, hrozí mu "jen" podmínka. Jenže nechodil na výslechy. Vždycky jsem se tam sešli jen my, rodiče, pak kurátorka, advokát a vyšetřovatelka. A když to takhle bylo asi pětkrát, hrozilo, že ho vezmou do vazby. Přitom se mu všichni lidi snažili pomoct. Vědí, že jakmile mladý kluk zapadne do vězení, je to špatné jednou pro vždy. Teď konečně k výslechu přišel. Aspoň to.
Mluvíte o tom s ledovým klidem. Až mrazí… Když jsem tady za vámi byla naposledy, bylo klukům okolo deseti. Tehdy jste tvrdila, že asi osvojené děti nebudete moci příliš ovlivnit, ale že jim snad dokážete vštípit jisté zásady. Že z nich vychováte slušné lidi.
Zlodějem se člověk nerodí! To jsem tvrdila a taky velmi zaníceně hájila. No, ale život nás naučil, že je všechno jinak. Nesnažili jsme kluky tlačit do výkonů, na něž nemají (i když nejstarší syn je chytrý a do loňska studoval střední školu, pak to šlo ale všechno na zmar ráz na ráz), ale byli jsme přesvědčení, že budou umět žít čestně. A to se nám tedy možná asi nepodařilo.
Možná asi…. Ještě se to může změnit, jsou teď přece v pubertě, ne?
Oba kluci mají diagnostikovanou poruchu osobnosti. Pubertální výkyvy mohou něco vychýlit, ale jinak je to, bohužel, daný stav. Může za to mix genů, ale i podmínky, za nich byli počatí. A taky první rok života bez svého člověka. Citové deprivaci přikládám velký význam. Kluci, které jsme přijali, jsou každý úplně jiný (taky mají úplně jiné rodiče) - jeden je hodně chytrý, druhý dost naopak, jeden necitlivý, druhý citlitvý - ale problémy mají stejné.
Chcete říct, že vaše výchova, ty roky, co žijí s vámi, nehrají žádnou roli?
Teď mám pocit, že ne. Nedivte se, dost si teď zoufáme a přitom samozřejmě doufáme, že jsme do nich něco zaseli. A že se to třeba jednou projeví. Ale momentálně je to veliká deziluze. Proč nám to tak dopadlo? Kdo za to může? Co máme dělat? Kolik nocí jsem se takhle ptala a hledala odpovědi. A přitom si myslím, že kluci taky nemůžou za to, že jsou jací jsou. Tak co s tím?
Moje kamarádka adoptovala také dva syny, má podobné starosti a klade stejně drastické otázky. Snažím se jí namítat, že znám spoustu lidí, kteří mají vlastní děti a…
…. ty také dělají psí kusy! Jasně. Já a moji sourozenci jsme dovedli také pořádně vyvádět, ale vždycky to mělo mantinely. A taky jsme v sobě všichni měli nějakou "nadstavbu". Zájem, kterým jsme žili. Oba naši starší synové nemají nic, ani mantinely a už vůbec nějaký zájem, touhu něco umět, něco se dozvědět, v něčem vyniknout. Chtějí mít všechno bez námahy. A možná ani nemít nic, ale hlavně bez námahy… Je to mimo rámec našeho chápání. Celý loňský rok, kdy se nám rodina nezadržitelně rozpadala, jsem prožívala hluboké pocity marnosti. Kdybych neměla našeho nejmladšího syna, který se mi narodil a s kterým je všechno "normální", nevím, jak bych to přežila. A přitom jsem si ho paradoxně skoro ani nevšímala, protože jsem musela denně řešit problémy, které se na nás valily jako šutry. Byla jsem vyčerpaná a ničil mě pocit marnosti. Marnost je asi nejhorší, protože je v ní zoufalství i beznaděj.
Ale přece bylo období, kdy jste si myslela, že to společně zvládnete.
Jednoduché to nebylo nikdy, ale dlouho jsme to dovedli zvládnout. Vychovávat vlastním příkladem? To u nás nefungovalo. Kladná motivace? U nás vždycky selhala. Když jsme s mužem jednali tak, jak jsme si sami přáli, tedy liberálně, s tím, že kluky necháme, ať si věci dělají po svém, navalily se na nás ihned tak strašné problémy, že nás to postupně zatlačilo do způsobů, které nám sice nebyly vlastní, ale okolnosti si je vynutily. Nezbývalo než tlačit, nutit, hlídat, kontrolovat, volat do školy, být stále v kontaktu s učiteli, všechno si ověřovat. No a nakonec jsme se naučili i prohledávat jim kapsy… Poprvé jsem se strašně styděla. A zase jsem se sama sebe ptala, proč to tak je? A ptala jsem se i té naší paní doktorky – co jsme udělali špatně? Říká, že nic. Že to tak prostě je. A že se s tím nedá nic dělat, jen to ve zdraví přežít.
Musím říct, že si nedovedu představit, jak děti šacuju a pak jdu do zastavárny vykoupit ukradené věci.
Nejdříve musíte zjistit, kde to prodaly. Prostřední syn se v tom naučil výborně chodit, až jsme žasli. Protože jinak mu to zas tak moc nepálí… Připadalo mi hrozné, že jsme to my, jeho nejbližší, koho okrádá. Paní doktorka mi vysvětlila, že to nesmím brát osobně, že to není proti nám, že je to silnější než on. A že musím udělat všechno proto, aby tu možnost neměl.. No, tak schováte kabelku a zmizí
magnetofon, walkman…
Stejné potíže máte s nejstarším synem?
To ne. Vloupání, co má asi na triku, byl spíš úlet. Doufám. On je ale zase jakoby mimo čas a prostor. Když byl menší, pořád se ztrácel - třeba v metru. Šílená hrůza. Jindy odvedl syna našich přátel, kteří přijeli na návštěvu, do lesa. Hledali jsme je čtyři hodiny. Celkem nedávno strašil babičky v berounském parku s kuklou na hlavě, chodil plivat na nádraží na bezdomovce, nebo doma "jen" rozfedroval kamna tak, že jsme málem vyhořeli . V ničem na něho nebylo spolehnutí. Vždycky dělal všechno tak, že tomu normální člověk nerozuměl. A protože je chytrý, bylo to tím nepochopitelnější. Museli jsme být pořád ve střehu. Nejmladšímu synovi jsem odmalička vštěpovala, že když jedou společně ze školy v autobuse, nesmí vystoupit jinde, než obvykle. I kdyby ho o čtyři roky starší brácha lákal na nevím jaké dobrodružství, nesmí se dát zlákat… To se naštěstí podařilo. Ale jinak jsme se s mužem postupně stali diváky v kuse, který se nás sice týká, ale který už nemůžeme nijak ovlivnit.
Říkala jste, že se už od vás odstěhoval. Víte, kde žije?
Ještě mu nebylo osmnáct, začal se toulat, byl nezvěstný, domů přišel jednou za tři dny v zuboženém stavu, zkouřený, smradlavý, zválený, úplně mimo. Pracovat nechtěl, začaly mu narůstat dluhy za pojištění, ale zase zmizel na pár dní…A my za něho nesli veškerou zodpovědnost. Když odešel i s rodným listem, dostala jsem strach, že někde uzavře leasing a my budeme celý život splácet jeho dluhy…
… a tak jste šli na sociálku a dali ho hledat.
Párkrát s sebou vzal na tah i prostředního syna. To už jsme věděli, že musíme jednat. Soud nakonec nařídil ústavní výchovu na těch pár měsíců do plnoletosti, ale on byl v podstatě stále na útěku. Přitom jsme se dohodli, že když bude měsíc sekat dobrotu, požádáme o přerušení. Chytili ho, utekl po třech dnech, zase ho chytili… Teď už je tedy volný a žije si po svém. Někdy ho v Praze potkám. Jednou vypadá jako úplný bezdomovec. Zašedlý, špinavý a strašně smrdí. Troska. Potom brečím. A jindy ho potkám vymydleného, ve značkovém oblečení. A protože nepracuje, asi k tomu nepřišel čestně.
O svého nejmladšího syna se nebojíte?
Už se nebojím. Protože vím, že všechno je věcí povahy. A on je vyrovnaný, má smysl pro povinnost a má i ty mantinely, které ho nepustí dál. A teď, kdy mu bylo čtrnáct, už má i dost rozumu na to, aby věděl, co je dobře a co ne. Ale stejně to v životě nebude mít nikdy jednoduché. Asi bude své starší bráchy pořád z něčeho vysekávat.
Co váš muž? Chlapi takové vyhrocené situace zrovna dvakrát nezvládají.
On naštěstí chodí do práce. Ráno odjede a večer nebo v noci se vrací, nemá čas se tím vším tolik trápit. Já mám tu nevýhodu, že pracuji doma a tak tu naši situaci vnímám stokrát víc. A bohužel všechno příliš prožívám. Vloni se mi občas ani nechtělo žít. K tomu
mi nešlo psaní, neměla jsem se čeho chytit. Hodně jsem brečela, ale před mužem jsem se pak snažila být statečná. Kdybychom do toho spadli oba, kdo by nás podržel?
A podržel vás?
Měli jsme spoustu krizí. A kdo je nemá? Ale jsem přesvědčená, že přes všechno, co nás ničilo a deptalo, co jsme zoufale prožívali, o co jsme se hádali, co nás odcizovalo a zase sbližovalo… je náš vztah velmi hluboký. Kdyby takový nebyl, nevydržel by.
Kdybyste se dnes měla znovu rozhodovat, přemlouvala byste svého muže k adopci?
Já jsem svého muže nepřemlouvala! Kdyby to tak bylo, ty trable by nás jako pár úplně zlikvidovaly. On chtěl mít rodinu stejně jako já. To bylo vzájemné rozhodnutí a to je podle mě jediná možnost, jak pozdější krize vydržet a přežít. Ale jinak jsem o adopci samotné hodně přemýšlela. Nedávno se se mnou take přišla jedna známá poradit. Je jí je pětatřicet, nemá muže a chce si osvojit dítě, aby nebyla sama. Varovala jsem ji. Vzít si dítě není způsob, jak řešit svůj nevyřešený život! Ale víte – já bych to dnes rozmlouvala asi každému.
Ale kdyby vám bylo zase oněch třicet…
… tak bych do toho zase šla! I mě tehdy zkušení varovali, ale já nevěřila. Byla jsem přesvědčená, že to nezvládli, že něco zkazili,
zanedbali. Že ty děti neměli dost rádi. No, dnes zjišťujeme, že se zatím jejich předpověď naplňuje. Skoro do puntíku.
Takže moje úvahy o tom, že bych měla dát šanci ještě někomu jinému než vlastním dětem, jsou zcestné?
To nemůžu soudit, obzvlášť teď, kdy jsem ztratila hodně iluzí. Ale i tak si myslím, že krok jako adopce nesmí být založený na romantických představách o tom, jak někoho zachraňujete. To pak při průserech, které většinou nastanou (při dnešních zákonech o adopci si citovou deprivací vlastně projde každé dítě a zanechá to tedy větší či menší stopy vždycky!), kdy máte co dělat, abyste zachránili svůj zdravý rozum, přestane fungovat. Důvod k adopci musí být ten nejsilnější – totiž fakt, že nemůžete jinak! Já jsem jinak nemohla. A tak bych to udělala zase . Ale protože bych byla poučenější, možná bych si víc vybírala.
Vybírala? Když pominu, že takový výběr naše zákony snad ani neumožňují, nedovedu si představit, jak chodím po kojeneckém ústavu a říkám si: tohle ne, tohle ne, tohle by snad šlo, to by bylo vhodné….
Tak to nemyslím! To v žádném případě! Dnes bych se však při tom přípravném řízení víc zajímala o to, kdo jsou biologičtí rodiče, čím prošli a čím prošly děti. Dítě si neberete na čtrnáct dní, ale na celý život. A když nic nevíte, nemůžete ani pochopit některé situace. Také bych asi dnes víc váhala nad tím, zda vychovávat dítě jiného etnika. Protože zjišťuji, že se asi nedá roubovat všechno na všechno. A že je v nás toho uloženého po generace mnohem víc, než by člověk myslel.
Znám lidi, kteří přijali za své deset dětí. Říkají, že od nich nic nečekají, že je berou jako návštěvu…
To jsou řeči! Žádná návštěva netrvá 24 hodin denně a spoustu let k tomu. Když pak člověk s těmi lidmi mluví (poznala takových rodin hodně), zjistíte, že jsou na tom stejně. Že se v nás všech mísí radost a zklamání, strach…
Ten strach by mne asi osobně ničil nejvíc. Moje dcera byla vážně nemocná a ten pocit bezmoci mne dodnes pronásleduje. Nedovedu si představit, že bych nevěděla, kde se po nocích potlouká.
Taky jsem to prožívala. Vloni jsem se pořád klepala. Ale pak jsem nějak zcyničtěla, nevím. Byla jsem tak vyčerpaná, že už se do mě víc pocitů nevešlo. Je velmi složité adoptovat dítě. Člověk musí tak strašně chtít, tolik chtít, aby pak také měl dost sil to všechno unést. Je to fakt těžké. Já bych adopci zrušila.
Zrušila adopci? Vždyť jste před chvílí tvrdila, že byste do t ho zase šla znovu.
Ta hra na opravdovou rodinu mi přijde vlastně falešná. Člověk se o to pořád snaží, ale pravda je taková, že nejsme rodina jako každá jiná. A ten, kdo to neprožil, vůbec neví, jak je to těžký proces.
Je to těžké i pro ty děti. Vždyť ony si nás vůbec nevybraly! A určitě měly mockrát pocit, že by jim jinde bylo líp. Ta možnost volby… Pěstounská péče je myslím mnohem zdravější pro obě strany, pokud se ohlídá, aby pěstouny nevydírali biologičtí rodiče.
Ale děti si nebudou moci vybrat ani pěstounskou rodinu ..
Institut pěstounství je jasně daný. Nikdo neztrácí svou identitu! Nikomu není vnucovaná jiná! Je to mnohem čistější. A pořád je to rodina. Spíš se to může podařit.
A nemusí.
Samozřejmě. Nemusí. A pak ten pokus nevyšel. Zatímco adopce je na celý život! Absolutní řešení. Když pak přijde ke zklamání…
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zajímavá diskuze, která nejspíš naladila vyznění následujícího textu, je na stránkách:
http://www.adopce.com/beta/adopce/diskuze_old/read.php?id=644&view=single
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Respekt
Prokletí nechtěných dětí
10.4.2006 20:00 – Domov – Jáchym Topol
Spisovatelka varuje před adopcemi, lidé protestují
Částí českých médií prolétla smršť. Vyvolala ji známá spisovatelka Tereza Boučková svým rozhovorem pro ženský časopis Marianne. „Zrušila bych adopce,“ prohlásila v něm zdejší proslulá průkopnice osvojování malých Romů a vyjádřila velkou pochybnost, zda vůbec lze „vychovávat děti jiného etnika“. Zklamaná máma zažehla jiskru a vzniklý požár zajímavě ozářil zdejší společnost. Signál: Černé nebrat!, který bývalá královna adopcí vyslala, totiž mnohé občany velice rozhořčil. Čtenářky časopis Marianne bojkotují, zasílají stížnosti Syndikátu novinářů ČR. Na internetu běží na mezirasové téma hned několik debat. Zajímal nás názor lidí, kteří mají s osvojením, čili adopcí, svoje zkušenosti.
Vzkaz do kojeňáků
Gizele se film Smradi, natočený právě podle scénáře Terezy Boučkové, líbil. Spisovatelka se nikdy netajila s tím, že jde o její životní příběh. Ve filmu český pár osvojí dva romské sígry. Po všemožných peripetiích dílo končí happy endem a napovídá, že s pořádnou porcí lásky se dají zvládnout všechny trampoty. Rozhovor v Marianne, daný pár let poté, ale naopak chrlí čirou beznaděj. Rodina Terezy Boučkové se rozpadla. Kluci se toulají, nejspíš je čeká kriminál. Adopce Romů je chyba, které je třeba se vyvarovat, vzkázala spisovatelka svým čtenářkám. „Kdyby tenhle názor ovlivnil moje rodiče, tak bych nejspíš zůstala v ústavu,“ kroutí nad rozhovorem hlavou štíhlá černovláska Gizela. Na klíně má synka Mikuláše. Tahle mladá lékařka byla kdysi zakaboněná a zachmuřená romská holka, která na svět kouká skrz mříže kojeňáku. Tak ji alespoň popisuje Gizelin adoptivní táta Pavel Veselý. Nad otázkou, zda byla vychovávaná jinak než třeba spolužáci, Gizela chvíli přemýšlí. „Možná jsem se snažila být ve všem lepší. Abych dokázala, že mezi těmi ostatními můžu být,“ říká. „Vždyť cikáni přece patřili do zvláštní školy. A ,zvláštňáky‘ každý pohrdal,“ vzpomíná. „Taky vím, že jsem se nikdy nenudila. Klavír, škola, sport. Pořád bylo co dělat.“ „Možná jsme ji tehdy drželi moc zkrátka,“ uvažuje pan Veselý. „Ale nevím, vlastní dítě jsme neměli.“ Katastrofický scénář se v případě Gizely každopádně nekonal. Z ošklivého káčátka rostla labuť. Žádné lhaní, toulky a krádeže. Jedničkářka Gizela šla na gymnázium a na medicínu. „Zevšeobecňování je nesmysl,“ komentuje Boučkovou Pavel Veselý. „Jako bych tvrdil: vezměte si romské dítě, získáte lékaře!“ směje se. „Výchova dítěte je vždycky dobrodružství. U osvojeného i u vlastního. Vždy je v tom risk a naděje.“ A Pavel Veselý shrne, co mu na vystoupení Terezy Boučkové vadí nejvíc. „Ta paní má na svoje zklamání právo. Jako veřejná osoba ale mluví proti adopcím. A tím může ublížit těm nejubožejším z ubohých, dětem odloženým v ústavech.“
Závaží na krku
Do dveří ordinace pediatričky Evy Burešové je nutné přebrodit se haldou plyšáků, maňásků a kostek. Paní doktorka léčí děti na Smíchově, kde žije spoustu Romů, od roku 1972. O lidech, kteří dali děti k adopci, i těch, kteří o ně pečují, toho z praxe ví jako málokdo. Na chvíli má prázdnou čekárnu, tak svolí k bleskovému rozhovoru. Co mají osvojenci společného? A jak jejich pouť vlastně vypadá? „Děti z ústavů jsou vesměs nechtěné děti. Jejich matky je odmítly. A tahle jizva může bolet celý život. Už víme, že tenhle proces začíná ,v břiše‘.“ Odmítnutí tedy zasáhlo dítě ještě jako embryo. A dál? „Než je dítě osvojeno, trvá to obvykle rok až tři. Kojeňák může být sebelepší, ale doba bez kontaktu s ,vlastním člověkem‘ se na dítěti taky podepíše.“
O tom zda z dítěte v nové rodině vyroste gangster, dobrodinec lidstva, či běžný občan, rozhoduje velmi tajemný „genový sklad“ a samozřejmě další výchova. „Co se týče genů, děti z kojeňáků mívají smůlu, ať už jde o bílé či o Romy. Nejde jen o matčino odmítnutí. Děti bývají často odebrány rodičům, protože jsou týrány. V mnoha případech do nich svoje stopy vryje násilí, drogy a alkohol. A tyhle metly bijí do malých deprivantů napříč populací.“ A co pubertální výbuch? Volání krve? Liší se nějak u osvojenců podle barvy pleti? „Puberta je těžká pro každého. Na šikmé ploše se může octnout hýčkané dítě celebrity, stejně jako chudý Rom,“ připomíná doktorka Burešová. „Rom osvojený bílou rodinou ale rozhodně vleče ještě závaží navíc. Žije s vědomím svojí vizuální odlišnosti. A i když někdy zapomene, že je Rom, okolí mu to dá většinou hned najevo.“
Mnohaletou zkušenost s dětmi, které vyrůstají v adoptivních rodinách, má i psychiatrička Taťána Hněvkovská. Podle ní má v sobě ukrytou „divokost v srdci“ naprostá většina osvojených dětí a na mnohé z nich v pubertě prostě přijde trýznivá nutnost hledat svoje kořeny. A malí Romové? „Někdy si svou fatální odlišnost od bílých rodičů uvědomí jakoby bleskem. Mohou to být mazánci ze sídliště, táta doktor, máma učitelka, ale najednou to bouchne a budou se muset ušpinit! Půjdou hledat svoje lidi. Někoho, kdo vypadá jako oni. To je nejčastější příčinou útěků,“ soudí Hněvkovská. Pro „svoje lidi“ jsou ale útěkáři Romy už jen málo. Zvlášť když utečou k nejbližší drsné pouliční partičce. Kolik takových potencionálních mladých zbloudilců může být? „Žádný registr, kde by bylo uvedeno, kolik je osvojených Romů a kolik bílých či třeba Asijců, v republice neexistuje,“ říká mluvčí odboru péče o děti na Praze 5 Jiří Baumruk. „Do rodiny osvojitelů jdou děti z ústavů s čistým rodným listem. Ročně jich bývá kolem pěti stovek,“ dodává.
Pěstounka na vsi
Tmavá, kudrnatá Maruška na nás mává u zeleného dřevěného plotu. Frajerovi se z paneláku v Krči odstěhovali na venkov docela nedávno. Paní Jarmila vystudovala právnickou fakultu, ale praxi nikdy nevykonávala. Jako pěstounka dostávala příspěvek na dvě děti a byla v domácnosti. Teď si chce v malé vesničce u Kladna zařídit zahradnictví. A v sadu, kde zatím pobíhají slepice, se možná bude dařit ovoci. Třináctiletá Maruška se na péči o rostliny těší. Květináče v chodbě a kuchyni jsou plné sazenic. Taky tu budou mít spoustu zvířat. Patnáctiletý vyčouhlý Martin z domácích prací moc nadšený není, sám se chce vyučit kuchařem. Obě romské děti paní Jarmila dostala do péče, když jim bylo něco přes rok. „Byla jsem sama se dvěma syny. A chtěla jsem další děti.“ Jeden z jejích synů žije na vlastní pěst. Ten druhý bydlí poblíž s přítelkyní „a se vším pomáhá“. Vychovávala jinak svoje a romské děti? „Na Martina jsem ze všech nejpřísnější. Teď si ale někdy myslím, že je to stejně k ničemu,“ přiznává rázná brýlatá čtyřicátnice. „Když byl malý, všechno bylo v pořádku.“ Problémy a zlobení začaly až v pubertě. „Už se mi párkrát i podíval do peněženky. A taky už vyrazil na toulky.“ Martin teď klopí oči k zemi a provinile se usmívá. „Takže se snažím, aby byl pořád zapřažený,“ dodává pěstounka. A co když se jednou sbalí a opravdu uteče? A Maruška? Je jasné, že právě touhle myšlenkou se paní Frajerová zaobírala už mockrát. „To by bylo moc smutný. Ale doufala bych, že jsem jim něco dala. Něco, co by nenašli v žádném ústavu. Žádné výchovné fígle ale neznám. Jen spolu žijem každodenní život.“
Společenství přijatých
Tento rok v Praze vzniklo podivuhodné společenství. Psycholožka Martina Vančáková se s manželem, se kterým má malého synka, rozhodla postarat ještě o nejméně dvě romské děti. Brzy zjistila, že pro bílé rodiny s malými Romy neexistuje sociální servis, žádné zázemí, nejsou dostupné žádné informace. Rodiny jsou roztroušeny ve většinové společnosti a svým specifickým problémům čelí osamoceně. Přes známé známých, internet a inzeráty v tisku našla prvních pár rodin s podobným zájmem. K jejich setkání došlo pod křídly Střediska náhradní péče v říjnu. Volný svazek rodin přijal název Naše romské dítě.Tehdy se Martině ani nesnilo, že vlastně vytváří komunitu. Dnes jim už jde o víc než vybřednout z osamění. „Kdo vyrostl v běžné české rodině, o Romech neví skoro nic,“ říká paní Vančáková. „My ale chceme, aby naše romské děti čerpaly z obou kultur. Tak společně s nimi studujeme romské dějiny, osobnosti, zvyky. Třeba tím, že spolu posloucháme pohádky. A také – naše děti musí vědět s jakými těžkostmi se Romové potýkají.“ Společenství nyní vytváří svoje pobočky i v Brně a Ostravě. NRM je v Čechách něco úplně nového. V romantické nadsázce řečeno – tihle osvojitelé nechtějí malé Romy oloupit o jejich romství. A taky jim nebudou nalhávat, že z nich jednoho krásného dne budou docela obyčejní Češi.
_______________________________________
Lidové noviny 16.5.2008
_________________________________________
rozhovor pro ČT 24 25.5.2008
_________________________________________
rozhovor pro Aktuálně.cz 5.6.2008
http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=607237
__________________________________________
K tématu náhradní rodičovské péče v souvislosti s případem manželů Rosnerových jsem napsala tento příspěvek: Náhradní rodina zaujatým pohledem zúčastněné (vyšlo v LN 20.8.2008)
___________________________________________
rozhovor, který vyšel v časopise INSTINKT 28.8.2008
http://www.azrodina.cz/2593-marnost-dvaceti-let-rozhovor-s-terezou-bouckovou
____________________________________________________________________
a další rozhovor na stále stejné téma, který vyšel v Lidových novinách 19.9. 2008
http://www.lidovky.cz/o-detech-a-roku-kohouta-0by-/ln_kultura.asp?c=A080919_172937_ln_rozhovory_mel
_____________________________________________________________________
článek spisovatelky Aleny Wagnerové v LN 20.9.2008
__________________________________________
Reakce pro LN:
Vážení v Lidových novinách,
Přijde mi nefér, že se mnou váš list udělá rozhovor – v podstatě na jediné téma (moje rodina), a hned následující den otiskne text, který mi dá kapky za to, že svou rodinu neustále protahuji médii.
Bohužel se mě novináři nejméně 15 let neumějí zeptat na nic jiného než na adoptované děti, případně ještě na otce.
Když jsem zhruba před dvěmi lety rozhovor na téma adopce (a Romové) týdeníku Respekt předem odmítla, přesto svým způsobem vyšel a velmi mne poškodil! Proto jsem se rozhodla, že budu podobné rozhovory na to samé téma raději poskytovat (i když vždy doufám, že se dočkám i jiných otázek) – s možností přiměřené korektury. Přijde mi pak slušné na kladené otázky odpovědět. Jinak než upřímně to neumím.
Přijde mi neslušné klást je – a pak mě nechat zkritizovat za to, že jsem je zodpověděla. Myslím, že se to takhle nedělá.
Tereza Boučková
__________________________________________
Žádost Daniely Pilařové:
http://www.redigo.cz/redigo/zadost-o-prosetreni-vyroku-terezy-bouckove_
__________________________________________
diskuze 30.10.2008
http://www.rodina.cz/clanek6685.htm
___________________________________________
rozhovor pro ONA iDnes 21.5.2009